Svoboda lhát

Obnáší svoboda projevu svobodu dezinformovat? ANO i SPD deklarují, že jejich případná vláda nebude lžím a dezinformacím nikterak čelit. Svoboda slova je prý přednější.

Politické subjekty, které mají ambici v této zemi po volbách vládnout se shodují na tom, že budou proti dezinformacím bojovat jen prosazováním svobody slova. Je to zajímavá myšlenka ne nepodobná třeba té, že dodržování pravidel silničního provozu docílíme tak, že je nebudeme kontrolovat a porušení sankcionovat. Lhaní a dezinformování však není trestným činem ani přestupkem, to ovšem neznamená, že by se mělo stát politickou normou.

V této souvislosti je třeba si udělat jasno v tom, jak omezení svobody projevu v praxi vypadá čili jak u nás působí cenzura. Představitelé mnohých opozičních stran hřímají o cenzuře, ale když dojde na lámání chleba je patrné, že se v onom populistickém blábolení ztrácí základní principy toho, co vůbec je tím omezením svobody projevu a kdy je to v souladu se zákonem, respektive, kdy má stát přímo povinnost se tomu bránit.

V článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (OSN, 1966) se praví:

1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.
3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných;
b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.

V navazujícím článku 20 se pak uvádí:

1. Jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem.
2. Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

V České republice je pak právo na svobodu projevu zakotveno v Listině základních lidských práv (Česká národní rada, 1992) a svobod, konkrétně v článku 17:

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

Co z toho vyplývá? Skutečná cenzura je pouze ta, kdy tato práva omezuje stát. Soukromá média (dle dané normy i ta veřejnoprávní) se mohou svobodně rozhodnout čí a jaké informace a názory zveřejní a co nezveřejní. Nicméně i ta, a to je důležité, by měla respektovat zákon, tedy nezveřejňovat to, co je nezákonné. V praxi to znamená, že si mohu stoupnout na náměstí a kolemjdoucím vyprávět své názory a pokud neporuším zákon, nikdo mi v tom nemůže bránit. Žádné médium však nemá povinnost mi otisknout článek v novinách, uveřejnit na webu nebo mě nechat vystoupit v televizi a pokud někomu takovou možnost poskytne, musí dbát o to, aby nebyl porušen zákon.

Pokud tedy někdo mluví o tom, že stát porušuje svobodu projevu, měl by uvést zcela jasné důkazy, což se neděje, protože státní orgány zjevně nic takového nečiní. Osobně bych naopak vinil stát, že v rozporu se zákonem nedostatečně potírá projevy, které naplňují porušení zákona: „ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti; čl. 17(4) a také nadnárodní normu ve smyslu: „jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem“.

Stát tedy nemá jen právo protizákonné a protistátní projevy potírat, ale má přímo zákonnou povinnost tak činit. S tím souvisí i boj proti dezinformacím, které stát poškozují a jsou také často součástí hybridní války nepřátelských mocností. Má-li tedy někdo pocit, že se proti dezinformacím bojuje tak, že se jejich šíření nikterak neomezuje, nepotírá ani nevyvrací, je blázen, nebo, což je pravděpodobnější, jejich šíření využívá nebo se na něm chce cíleně podílet.

V ideální společnosti se usvědčený veřejně působící lhář, podvodník a dezinformátor sám takto zlikviduje, natož aby tímto získával popularitu a sbíral politické body. Asi máme k ideální společnosti hodně daleko, neboť právě takoví lidé se těší oblibě. Typickým příkladem může být Tomio Okamura. Sledoval jsem nedávno je ho televizní obhajobu svých počinů, které policie shledala jako protizákonné, a udělalo se mi z ní fyzicky nevolno. Lži, výmysly, urážky, nulový respekt k práci policie, státních zastupitelství a nezávislých soudů, žádné důkazy jen demagogické opakování vlastních ničím nepodložených interpretací.

Jestli má být toto podstatou politiky příští možné vládní koalice, tak to pánbůh s námi.