Svět podle Muhammada

To, co se stalo v jedné zapadlé pouštní "díře" na začátku 7. století, nemá v dějinách žádnou, ani přibližnou obdobu. Skupinka beduínů provedla náboženský experiment a padesát let nato se jejich říše stala světovou mocností.

Než začnu psát o vzniku nejmladšího monoteistického náboženství a jeho expanzi, neodpustím si jakousi paušální reakci na komentáře k mým dvěma předchozím článkům na toto téma. Trochu mě děsí. Ne snad ty komentáře jako takové nebo jejich autoři, ale určité náznaky vývoje společenského klimatu, který se dost možná posunuje od racionálních úvah nad řešením nějakých konkrétních problémů k iracionální negaci všeho, co souvisí s muslimy a všech, kdo si troufnou napsat něco i neutrálního o islámu, tedy něco, co neobsahuje jeho paušální odsouzení. Přijde mi to zvláštní. Budu-li psát o psech, nemusím přeci nutně psát o vzteklině a o excesech nějakých narušených jedinců, ani o problému s exkrementy nebo s něčím podobným. Mohu se snad „beztrestně“ zmínit o evoluci psa, o psích plemenech a psích vlastnostech, aniž by mě někdo napadl, že když před týdnem v Kropáčově Vrutici nějaký pes zadávil nemluvně, a toulaví psi někde jinde představují vážný problém, je všechno jinak.

Když upustím od podobenství a metafor, chtěl jsem tímto vyjádřit skutečnost, že nezavírám oči před problémy, které přináší současná krize islámského světa, ani před tím, kam některé skupiny i státy přivedli náboženství, které mělo v některých jiných dobách humanističtější podobu než křesťanství. Oprávněné i poněkud laciné kritiky islámu je na tomto blogu dost, takže si myslím, že faktografická pojednání a kritika extrémistických poloh některých našich islamobijců nejsou od věci, ale naopak jistým způsobem vyvažují pomyslnou váhu. Budu-li tedy teď psát o Muhammadovi, neznamená to, že zítra v jeho jménu vyhodím do povětří Mafru nebo budu schvalovat, když to udělá někdo jiný.

V každém náboženství je možné oddělit náboženskou legendu od nějaké realistické hypotézy. Ale i v tomto směru je rozdíl mezi dvěma staršími monoteistickými náboženstvími a islámem zcela zásadní. Počátky židovství jsou mýtem se vším všudy a v křesťanství se historie s mýtem prolíná, což souvisí s řadou nadpřirozených a někdy i dost těžko pochopitelných událostí a jevů. U islámu je to jiné z mnoha důvodů. Jeho charakter je, tak říkajíc, ušit na míru poměrně zaostalému obyvatelstvu Arabského poloostrova, různým kočovníkům a nájezdníkům. Teologická jednoduchost se v něm prolíná s praktickými záležitostmi jedince, obce a státu. Je málo institucializované a tak náboženské principy i texty od svého vzniku neprodělaly žádný podstatný vývoj. Navíc mytologickou základnu islám přejímá od judaismu. Ve své podstatě jediný originální nadpřirozený prvek je ona náboženská legenda, jak byl Muhammad povoláván na horu do jeskyně Hira, kde mu archanděl Gabriel (Džibríl) z pověření boha (Alláha, což je název pro téhož boha, jako je bůh křesťanský i židovský) přetlumočil text Koránu. Vše ostatní jsou lépe či hůře ověřené historické reálie. Muhammad tak není žádná božská nebo jakkoli jinak nadpřirozená bytost. Jako člověk se narodil a jako člověk zemřel. Byl toliko podle muslimů bohem vyvolen, aby jako prorok - završitel správně a s konečnou platností předal lidstvu boží záměr, což si pochopitelně myslí zakladatelé a příslušníci všech náboženství. Islám tedy tedy nevytváří nic z gruntu nového (uznává vedle starozákonních patriarchů za proroka i Ježíše -Ísu), ale pouze nově vykládá to, co podle Muhammada židé a křesťané zkreslili. 

Jak to tedy bylo. Muhammmad byl bezesporu výjimečný člověk, a to pokud na něho hledíme jako proroka, i jako na politického vůdce, který násilně i nenásilně sjednotil arabské kmeny a ještě za svého života zahájil nevídanou expanzi. Začal prakticky z ničeho. Roku 610 měl podle legendy první zjevení a posléze s hrstkou přátel, které přesvědčil o své pravdě, začal hlásat novou víru. Roku 622 Mohamed prchl se svými stoupenci z Habeše (z bezprostřední blízkosti Mekky) do Medíny. Tato událost se dnes nazývá hidžra a je počátkem muslimského letopočtu a kalendáře. V Medíně pak Mohamed založil městský stát s vlastní náboženskou ústavou. Rozpory mezi muslimy v Medíně a Mekkou vedly k řadě válečných střetů: Roku 624 proběhla u Badru první bitva mezi Mekkánci a muslimy, ve které byli Mekkánci poraženi. Roku 625 se porážka Mekkánců zopakovala v bitvě u Uhudu. Roku 626 byl odražen útok Mekkánců na samotnou Medínu. Mekkánci uzavřeli s muslimy mírovou dohodu tzv. hudabijskou dohodu a Mohamed pořal šířit islám do okolních oblastí na Arabském poloostrově. Roku 630 je rokem vypovězení hudabijské dohody s Mekkou, Mohamed na ni zaútočil a dobývá ji prakticky bez boje. Roku 632 Mohamed Medíně umírá.

To jsou základní historická fakta. Mezi roky 619 a 632, kdy Muhammed umírá, jsou umísťovány i různé kontroverzní záležitosti, a to jak z jeho soukromého života, tak i různé násilnosti, kterých se stoupenci nového náboženství podpouštěli po odchodu do Medíny. Je nepochybné, že Muhammadova „prorocká činnost“ je úzce spojena s rolí politickou a vojenskou a s tím logicky i s pro nás amorálními skutky (podle činnosti v té době bychom mohli nazvat první muslimy jako loupežníky a nájezdníky). Rozdíl se vznikem křesťanství i s osobou Ježíše je patrný. Křesťanství se také z počátku šířilo spíše „defenzivním“ způsobem, kdežto islám grandiózními vojenskými expanzemi, které započaly pro muslimy v nejlepší možnou dobu. Dva největší státní celky v oblasti Středního a Blízkého východu té doby, tedy Byzantská říše a perská říše Sasánovců, byly totiž velmi oslabeny vzájemnými i vnitřními konflikty.

Nebyly to však jen vojenské úspěchy, které zapříčinily tak úspěšné šíření islámu. Toto náboženství bylo v mnohém přijatelnější pro národy a kmeny na okraji dvou velkých říší, jejichž ortodoxní křesťanství, respektive zoroastrismus byly, a to zvláště v prvním případě, ve velké neoblibě (většina křesťanských komunit vyznávala monofyzitismus, který Byzance zavrhovala). Přispěl k tomu i poměrně liberální přístup raného islámu k jiným náboženstvím.  Na dobytých územích nemuslimské obyvatelstvo mělo novým pánům odvádět daň z hlavy (džizja), bylo ale osvobozeno od islámské daně, zakátu. Kromě toho byla nevěřícím zaručena možnost svobodného vykonávání svých náboženských obřadů a v běžném životě byli většinou akceptováni jako rovnoprávní občané.

To jsou však již témata pro příští kapitolu „islámské expanze“.

Zdroje:

Albert Hourani: Dějiny arabského světa

Miloš Mendel: Svět Arabů

Výkladový slovník judaismus, křesťanství, islám

David Zbíral: Náboženství předislámské Arábie

Wikipedie