Stýská se vám po totalitě, tak proč se k ní nevrátit?

Už když mi jako klukovi děda vyprávěl o událostech předcházejících únoru 1948, nemohl jsem pochopit, jak si mohl vzdělaný a kulturní národ zvolit komunismus. Dnes nechápu, jak tentýž národ volí ANO Andreje Babiše.

Děda argumentoval dnes docela pochopitelnými faktory, které tenkrát na čtyřicet let nasměrovaly naši zemi tam, kam asi nakonec málokdo chtěl. I v současnosti se dá nalézt řada důvodů úspěchu hnutí, které má charakter firmy jednoho muže, nikoli politické strany.

Jedním ze zásadních důvodů úspěchu poválečné politiky komunistů byla roztříštěnost a nekonzistentnost ostatních politických stran a jejich neschopnost jednotně čelit komunistické straně. Historie se opakuje. Politikařením a neochotou ke spolupráci uvnitř stran i spoluprací s podobně orientovanými stranami se ostatní partaje oslabují a tak vytváří pro ANO, pevně stojící za svým vůdcem, ideální podmínky. To pochopitelně reflektují nálady voličů.

Přitom by stačilo poměrně málo, aby se volební úspěch Andreje Babiše stal vítězstvím Pyrhovým. Do druhého kola senátních voleb postupuje z 27 možných 14 kandidátů ANO (což zase taková sláva není), pouze 6 z prvního místa a pouze 2 s více jak pětiprocentním náskokem před druhým, což je do druhého kola zásadně favorizuje. Jinými slovy, pokud bychom projevili trochu sebezáchovného pudu, mohli by se v druhém kole dostat do senátu třeba jen dva senátoři ANO. To by jistě volební úspěch nebyl.

Podobné by to mohlo být v zastupitelstvech. Prakticky nikde nemůže ANO samo „vládnout“, a pokud budou ostatní strany koaličně spolupracovat, bez problému ho vyšachují.

Takový stav by nebyl likvidací této „strany“, ale znamenal by jen její „návrat na zem“. Podobné je to se současnými komunisty. Existují a asi ještě nějakou dobu existovat budou, ale jejich vliv by měl přirozeně slábnout.

To je ovšem pouhá teorie, nastat může zcela jiný scénář. Váhající voliči si mohou říci: „tak mi to s nimi tedy zkusíme“. To si řekli mnozí po válce, a to si mohou v následujících dnech mnozí říci znovu. Do senátu tak přibude 14 senátorů ANO a s loajální „opozicí“ Babišovi lidé ovládnou radnice. Stejně tak v jiném scénáři mohou být komunisté v příští vládě. Premiér by se tomu prý nebránil a v Ústeckém kraji prý už vzniká koalice ANO-KSČM.

Za úvahu v této souvislosti stojí, jaké úsilí a jaká doba byla nutná k tomu, abychom byli totalitní moci zbaveni, a co nás to stálo. Chápu a sdílím nechuť k různým politickým stranám a politikům, ale ty klasické politické strany, které by měly vytvářet vyváženost pravice a levice, a které jednou tvoří koalici, jindy opozici, jsou určitou zárukou onoho balancu. Protože vězte, že žádná politická strana není ta jediná dobrá a správná, ale pouze jejich soupeřením jsou naplněny principy parlamentní demokracie. Síla, která nebude mít soupeře je potenciálně nebezpečná, a ta nebezpečnost je ještě znásobena mocí ekonomickou a mediální. I to je jeden z „odkazů“ Vítězného února.