Stáří vpřed!

Adam se prý dožil 930 let a Noe 500 let, což by, také s ohledem na historicky podložené „velké starce“ jako byl Sofokles, Kant nebo Verdi, mohlo vzbudit pocit, že historie světa je jaksi gerontokratická. Ale je to opravdu tak?

Když vyloučíme slavné pozemšťany, kteří zemřeli mladí násilnou smrtí, jako třeba Ježíš (33?), nabízí se i tak celá plejáda jmen, jejichž nositelé se nesmazatelně zapsali do dějin, aniž by se dožili padesátky či čtyřicítky. Někteří dokonce nepřekročili ani třicet let, a přesto prožili plodný život.

Jenom tak namátkou: Paracelsus (48), František z Assisi (44), Richard Lví srdce (42), Tomáš Akvinský (49), Maupassant (43), Kafka (41), Gogol (43).

Alexander Makedonský (33), Catulus (33), Gogh (37), Pascal (39), Rafael (37), Byron (34), Mozart (35), Villon (32?) Rimbaud (37; v devatenácti rezignoval na vlastní tvorbu), Modigliani (36), Gellner (33), Puškin (38). 

Mácha (26), Lermontov (27), Keats (26), Orten (22), Anne Broentëová (29), Wolker (24), Shelley (29)

Vězte, že i „hrozní Rusové“, Ivan („Hrozný“ přízviskem) a Lenin (hrozný skutky) se nedožili ani pětapadesáti, stejně jako Descartes, Kalvín, Kolumbus, Saladin a Vasco da Gama. Historické postavy, které se nedožily šedesátky, není už vůbec nutné zmiňovat, protože, výjimkami jsou spíše ti, co šedesátku jako ctihodní kmeti překonali.

Všichni víme, že donedávna se umíralo dost brzy a věhlasu se tak muselo dosahovat ve velmi mladém věku (nebo také nedosahovalo a věhlasnými se mladí zesnulí velikáni stali až po své smrti). Panovníci běžně nastupovali na trůn v jinošském věku a zásadními státnickými počiny měnili dějiny ve věku, ve kterém se dnešní mladí muži pokouší osamostatňovat. Moc nebyla v rukou starých, ale mladých. V našem století jsou však u moci lidé mezi sedmdesáti a devadesáti lety.

Dnešní mladí se k moci dostanou ve věku, kdy už byli císaři, myslitelé, umělci i světci v minulosti dávno pod drnem. A ani války nebyly nikdy dobrými regulátory, protože v nich vždy více umírali mladí než staří. V tomto ohledu nelze ani „spoléhat“na moderní vedení války, protože to vypadá, že chytré bomby vlastně nikoho nezabíjejí – a navíc jsou osmdesátiletí mocipáni vždy tam, kam bomby, jakkoli chytré, nepadají.

Mundus senectis, říkávali staří latiníci, a umírali ve čtyřiceti letech. Dnes hromadné sdělovací prostředky všem včetně kmetů připomínají, jak krásné je mládí, a mladí začínají oceňovat své dlouhé čekání. Iuventus senectis.