Spravedlnost a právo od Starého zákona k současnosti

V nedávném článku jsem se dotkl problematiky spravedlnosti, která ve svých důsledcích může vést k posunu výkonu práva od státu k občanovi. Jelikož to vnímám jako principiálně špatný počin, vracím se k tématu v historickém kontextu

Uvedl jsem mimo jiné, že právě převod výkonu práva a spravedlnosti plně do kompetence nějaké neosobní autority je znakem civilizované společnosti. Tento civilizační proces se však nepočal rozvíjet v nedávné minulosti, není objevem naší epochy,  ale je to naopak princip velmi starý a velmi obecný. Základy tohoto principu nalezneme v textu, který je spjat se vznikem naší civilizace - ve starozákonních knihách. Stačí zalistovat hned v prvních stránkách té první, v Genesis. Mohlo by se zdát, že principy z biblických knih jsou příliš vzdálené naší realitě; nu, posuďte sami.

Hned po vyhnání z rajské zahrady lidé jako by chtěli potvrdit, že nebyli vyhnáni omylem. Kain zabil Ábela. To je první samostatný čin lidstva. Pokud se snad někomu zdálo, že provinění z ráje nebylo nic tak strašného, teď je tu vražda, a to dokonce vlastního bratra. Proč k tomu došlo, proč dal Hospodin přednost oběti Ábelově, není příliš jasné, ale všimněme si něčeho jiného.

Po dokonaném činu volá Hospodin Kaina k odpovědnosti, prokleje ho a vyžene ze země. Kain uzná svou vinu a bojí se, že ho jako psance každý zabije. A teď přijde nečekaný obrat: Hospodin ho označí „znamením, aby jej nikdo nezabil“, a případnému vrahovi hrozí „sedmeronásobnou“ pomstou (Gn 4, 15). Jak takové znamení mohlo vypadat, nevíme, ale dodnes se v obecné řeči mluví o „Kainově znamení“. Ale proč to všechno? Copak si Kain nezasloužil stejný trest?

Biblické vyprávění tu zachovalo něco, co je pro člověka z naší současné společnosti těžko pochopitelné, co však tehdy, na počátku cesty lidské společnosti k řádu a civilizovanosti, bylo vážným problémem. Je zde zřejmě zachycen první krok k omezení či regulaci pomsty.

Ve společnosti, kde jsou soudy a policie, je těžké pochopit, v čem ten problém spočívá. Spravedlnost vyžaduje, aby zločin byl potrestán, a dost. Jenže ve společnosti, kde si „spravedlnost“ musí každý zjednat sám (případně má či získá takový pocit) je to docela jinak. Když se antropologové začali počátkem minulého století podrobně zabývat kmenovými společnostmi, narazili na záhadu: v mnoha přírodních komunitách se sice vražda považuje za zločin, ale život vraha je nepochopitelně přísně chráněn. Proč?

Zločinu a vraždě se žádná společnost trvale nevyhne. Biblické vyprávěni ji předvádí přímo uvnitř rodiny. Přirozenou reakcí na zabití blízkého člověka je pochopitelně pomsta, která dokonce vypadá jako spravedlnost. Příbuzní oběti se musí snažit vraha zabít už jenom proto, aby dalším přešla chuť zabíjet. Vrah, který s tím předem počítá, bude zase chtít pobít případné mstitele (vyvraždění celých rodů, Slavníkovců či Vršovců, na počátku českých dějin má právě tuto povahu). Jenže ve společnosti, kde není žádná právní autorita a řád (nebo je obojí z nějakého důvodu nefunkční), a kde si tedy spravedlnost sjednává každý sám, není mezi vraždou a pomstou žádný velký rozdíl. Zabití vraha je zase zabití a příští obětí se nejspíš stane mstitel. Tak vzniká válka všech proti všem, řetězec násilností, který nikdy nekončí. Jedním z největších problémů takové společnosti je tedy starost, jak pomstu zastavit.

Příběh o Kainovi zachycuje patrně první krok od pomsty ke spravedlnosti: snahu chránit život člověka, který je teď po zločinu nejvíce ohrožen – totiž vraha. Potrestat ho nějak jinak, ale nepřipustit nebezpečnou řadu krevní msty. Nesnáz je tu však zřejmá na první pohled: jaké je to spravedlnost? Přesto některé přírodní národy šly tak daleko, že třeba zabili jiného (nevinného) člověka, třeba příbuzného, jen aby zabránili přímočaré „spravedlnosti“. Někteří vědci od tohoto principu dokonce odvozují i vznik lidských obětí.

Problém trestu a pomsty bude účinně vyřešen teprve tehdy, až se podaří výkon „pomsty“ či spravedlnosti svěřit nesporné a výlučné „právní“ autoritě, která jediná ji smí ve společnosti vykonávat. I zde hrálo náboženství velkou úlohu a v Bibli o tom máme svědectví. Součást zákona, který dostávají Židé na hoře Sinaj, je také právě toto: „Budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně“ (Lv 19, 17). „Má je pomsta i odplata“ (Dt 32, 35).

Teprve nepochybná právní či trestní autorita může „pomstít“ zločin, aniž by se trest stal záminkou pro další zločiny. Tam, kde můžeme její vznik sledovat, jako právě v Bibli, je to na počátku autorita náboženská. Teprve později se osamostatní jako soud a stane se jádrem státu. Aby se spravedlnost od pomsty ještě více odlišila, přestane trestat stejné stejným a zavede zákony a „náhradní“ mírnější tresty. Ale ten nejdůležitější krok od pomsty k právu byl učiněn již před velmi dávnou dobou.

Mohlo by se zdát, že tohle máme již všechno za sebou, a že nás takové problémy už nemusí trápit. Jenže události docela nedávné doby ukazují něco docela jiného. Nejvíce živé nezůstaly ty rány z války, která vznikli na bitevním poli v boji muže proti muži, ale právě v osobních konfliktech a zločinech, které válečné běsnění provázely. Mnohé pocity msty a křivdy stále žijí. Pokud tomu tak je po mnoha desítkách let, nelze se divit, že tyto emoce přetrvávají z nedávných občanských konfliktů v totalitních režimech nebo třeba z občanské války v bývalé Jugoslávii, která sama o sobě nebyla ničím jiným, než oním řetězcem msty, který autorita státu nepřetrhla, ale naopak ho různé skupiny využily k rozdmýchání konfliktu, který začal vyřizováním účtů v hospodě a skončil masovými hroby žen a dětí. Dnes něco podobného vidíme na Blízkém východě nebo na Ukrajině.

Zdá se, že slupka civilizace, kde se zločin nemstí, nýbrž trestá, je velice tenká, když se protrhne, ocitne se i dnešní Evropa hluboko a daleko v džungli. A cesta z ní může vést zase jen tudy, kudy kdysi vedla pro staré Izraelity“: trestat podle práva.