Spiknutí neschopných a všehoschopných

Jsme opět svědky nástupu ideologií, v rámci kterých neurčuje postavení jednotlivce jeho osobní výkon daný schopnostmi, ale pouze oddanost vůdci.

Mohlo by se zdát, že svět zbavený ideologií, respektive snaha o odideologizování společnosti je cesta, kterou by se mělo lidstvo ubírat. Čistý pragmatismus a technokracie by se mohly jevit jako lék na společnost, která je od pradávna zmítána ideologiemi. Mnohem dříve, než se vyvinuly moderní ideologie, jako jsou liberalismus, konzervatismus, socialismus, komunismus, fašismus nebo nacismus, bylo základní ideologií náboženství. Při formování starověkých státních útvarů však bylo nutné jejich existenci postavit i na materiálnějších principech.

Chronologicky vzato byl první doloženou ideologií egyptský koncept Maat, což byla víra v kosmický řád, spravedlnost a pravdu. Faraon byl považován za boha na zemi, který tento řád musel udržovat. Podobné to bylo zhruba ve stejné době v Mezopotámii, kde existovalo božské právo králů (např. Chammurapiho), kteří odvozovali svou legislativní i výkonnou moc přímo od bohů. Ve starověkém Řecku se patrně poprvé setkáváme s principy demokracie, byl to athénský koncept přímé demokracie, kde měli svobodní občané právo hlasovat o zákonech. V nástupnickém Římě pak vznikl římský republikanismus. Tento systém byl založený na rozdělení moci mezi senát, konzuly a lidová shromáždění, přičemž byl dán velký důraz na občanské ctnosti. Na zcela jiných principech fungovala třeba čínská starověká společnost, tam vznikl tzv. legismus, což byla autoritářská politická filozofie (např. v dynastii Čchin), jejíž podstatou bylo přesvědčení, že lidé jsou přirozeně zlí a špatní a společnost proto potřebuje přísné zákony a tresty.

Středověké ideologie byly v Evropě víceméně svázány s křesťanstvím. Teocentrismus představoval axiom, že středem všeho bytí je Bůh, s tím souvisela myšlenka universalismu založená na představě jedné křesťanské říše pod vedením papeže nebo císaře, jejichž legitimita pochází přímo od Boha, nikoliv od lidu. Filozofickým směrem propojujícím křesťanskou teologii s Aristotelovou logikou pak byla scholastika. Za zmínku stojí např. chiliasmus, což byla víra v brzký konec světa a nastolení tisícileté Kristovy říše na Zemi. Praktickými ideologiemi se stal feudalismus – systém založený na osobní věrnosti, lenních vztazích, vlastnictví půdy, a učení o trojím lidu. Což bylo rozdělení na ty, co se modlí (duchovenstvo), bojují (šlechta) a pracují (poddaní).

Počátky novověku jsou neodmyslitelně spojeny s renesančním humanismem. Byla to obnova antických ideálů, kladení důrazu na lidský rozum, pozemský život a schopnosti jednotlivce. Klíčovými osobnostmi byli Erasmus Rotterdamský nebo Francesco Petrarca. V náboženské oblasti změnily svět myšlenky reformace, založené na odmítání autority papeže a představitelů katolické církve. Prosazován byl návrat k bibli, hlásána náboženská svoboda a přímý vztah člověka k Bohu. Duchovním otcem reformace byl Jan Viklef a dalšími významnými osobnostmi pak Martin Luther, Jan Kalvín a Jan Amos Komenský. Do jisté míry proti těmto myšlenkám se postavila teorie státní suverenity a absolutismus. Tato politická ideologie, podle níž panovník disponuje neomezenou mocí odvozenou od Boha, vedla ustanovení státu s centralizovaným aparátem a panovníkovi podléhala i církev. Teoretiky této ideologie byli Thomas Hobbes (autor Leviathanu) nebo Jean Bodin. Vrcholným ideologickým směrem raného novověku se stalo v 18. století osvícenectví. Osvícenci věřili v neomezenou moc lidského rozumu, bojovali proti náboženské nesnášenlivosti, pověrám a cenzuře, prosazoval myšlenku lidských práv, svobody a společenské smlouvy. Myšlenky osvícenectví se přenesly i do absolutistických monarchií a vedly k reformám. Klíčovými osobnostmi byli: Voltaire, Jean-Jacques Rousseau či Denis Diderot. Předzvěstí moderních ideologií se stal liberalismus a teorie přirozeného práva. Šlo o odmítání absolutismu a poddanství, neboť podle názorů liberálů stát vzniká na základě „společenské smlouvy“ s cílem chránit přirozená práva člověka, jako je život, svoboda a majetek. Jedním z prvních představitelů liberalismu byl John Locke.

Na základě tohoto zdánlivě dlouhého, jinak ale velmi stručného, zjednodušeného a neúplného přehledu si můžeme představit z jakých idejí vznikly ideologické směry, se kterými se setkáváme do dnešních dnů. Je patrné, že ani ideologie zločinných režimů nevznikly sami od sebe, respektive zdánlivě málo nebezpečné ideologie byly ve „vhodných“ podmínkách „vhodné“ době „vhodnými“ jedinci přetaveny v absolutní zlo. Z jistého pohledu by se dalo říci, že v těchto případech šlo vždy jakési spiknutí neschopných a všehoschopných. Základ je stále týž. Nahoře jsou vůdcové, kteří se na vrchol dostali po oblbnutí neschopných a přilákání všehoschopných. Vůdcové cpou neschopným, tedy proletariátu, zbídačenému a všeobecně frustrovanému obyvatelstvu do hlavy zlé zkazky o nepřátelích uvnitř země, o podlých sousedech, nebezpečných náboženstvích či etnikách. Všehoschopní se tak snadno koupit nedají. Jsou ale chtiví vlivu a peněz. Dostávají funkce a moc, ač podřízenou vůdci, leč dostatečnou pro likvidaci schopných, což je účel každé takové společnosti. Tento popis platí zcela univerzálně pro největší svinstva 20. století a jsme bohužel svědky toho, že trvá stále. Někde je to státní ideologie, jinde takto smýšlí jen část politického spektra a jeho sympatizantů.

Žijeme v době, ve které se završuje relativně krátké období, ve kterém se prosadila ideologie zvaná meritokracie, což je stav, kdy závisí úspěšnost každého jednotlivce výhradně či alespoň většinou na jeho osobním výkonu a na jeho schopnostech. Opakem tohoto stavu bylo období do roku 1989 a já musím s politováním konstatovat, že se v řadě ohledech tato doba vrací. Putinismus, trumpismus či jeho provinciální odnož babišismus, to jsou „ideologie“, ve kterých neurčuje postavení jednotlivce jeho osobní výkon daný schopnostmi, ale oddanost vůdci. Jako by si lidé mojí generace už nepamatovali, k čemu po dobu čtyřiceti let vláda neschopných a všehoschopných vedla.

Bez ideologií nikdy žádná civilizace neexistovala a patrně ani existovat nebude. Možná technokratický systém bez politických stran a hnutí jednající efektivně jen na základě faktů a dat zabezpečujících vědecký pokrok a také konec konfliktů působí lákavě, takový svět by však patrně ztratil vyšší smysl, společné vize, a především morální normy, které historicky vždy spojovaly, což by patrně vedlo ke společenské apatii a v konečné podobě dost možná k jisté ztrátě lidství. Takový scénář není realistický, nicméně vidíme snahu zapracovávat do ideologií ideje, které zcela rezignují na morálku, solidaritu, empatii i právo, místo těch, které jsou právě na tom založeny. A tímto se lehko vracíme k onomu spiknutí neschopných se všehoschopnými, jejichž společným atributem je právě absence mravních norem. A kdo to je? Stačí se jen rozhlédnout.