Slušný člověk

Tenhle výraz jsem už od puberty upřímně nesnášel. Vyvolával ve mně pokrytecký pohled na vnější projevy a postoje. Dodnes si pod ním těžko představuji nějaký obecný vzor. Ke „slušnému člověku“ se stále někdo obrací. Kdo to ale je?

Z doby mého dětství jsou některé atributy slušného člověka z dnešního pohledu směšné. Jsou to ty, které se týkaly třeba vzhledu a oblékání. Dlouhé vlasy a otrhané džíny u hochů byly odsuzovány stejně jako vyzývavé oblečení a líčení u slečen. Dnes je v této oblasti norma tak široká, že z toho jde někdy hlava kolem, ale principielně je to samozřejmě dobře.

Slušný muž té doby (70. a 80. let) držel „hubu a krok“, nevyčníval. Navenek se choval spořádaně. Opil se doma nebo v uzavřené společnosti, kradl tak a tolik, aby ho nechytili, podváděl ženu tak, aby se to nerozkřiklo a pokud ji někdy zbil, udělal to tak, aby to nebylo vidět.

Revoluce mě zastihla již dospělého, a tak jsem si mohl dobře všimnout, jak se ta kritéria začala měnit. Ta vzhledová, i ta důležitější, obecná.  Komunista z doby předešlé (zvláště pak ten, který v lednu roku 1990 neroztrhal stranickou knížku a nezačal dělat, že on nikdy nic…) začal být vnímán jako darebák a jen člověk aktivně vystupující proti režimu (nebo se tak posléze prezentující) se stal tím „slušným“. Dodnes se mi těžko porovnává ten komunista, který nikomu neublížil, choval se dobře ke své rodině i svému okolí, nekradl a nepodváděl, ale setrval v názorové shodě s režimem, který se choval zločinně, s „disidentem“, který v osobním životě vršil jednu lumpárnu na druhou, ale v obecných principech byl zjevně morálnější.(Je to pouze modelový případ, který sice uvádím na základě svého pohledu na konkrétní lidi, ale rozhodně ho neprezentuji jako příklad typický.)

Tento rozpor je asi věčný. V extrémní podobě ho můžeme číst v profilech některých nacistických pohlavárů: vzorný otec a manžel, obětavý přítel, vzdělaný učitel, milovník umění – velitel koncentračního tábora. V tomto případě je označení „slušný člověk“v rozporu s činy (těžko se asi může slušný člověk podílet na genocidě), ale co kdyby „pouze“ režim schvaloval? Jak dopadne v našem úsudku, porovnáme-li ho s antifašistou, po kterém zůstávají jen nešťastní lidé a problémy?

Relativita pojmu „slušný člověk“ nutně souvisí s naším chápáním, co slušné je, a co není, tedy s vnímáním morálky. Může morálně žijící člověk hlásat amorální myšlenky a amorální jedinec myšlenky morální? V druhém případě to jistě možném je, v tom prvním je otázkou, jestli šiřitele amorálních názorů můžeme mít za „slušného“. Nabízí se pak zásadní otázka: proč to dělá? Odpovědí může být mnoho, některé obstojí jiné ne.Faktem ale je, že názory a postoje může člověk přehodnotit, činy vzít zpět nemůže.

Slýchám dnes lidi, kterých si pro jejich osobní kvality a činy vážím, jak by někoho stříleli, topili a vyhnali, jak by chtěli očistit společnost od všech, kteří ji podle jejich názoru kazí a infikují jinými názory, chováním a vírou. Třeba to jenom tak říkají, a kdyby přišlo na věc, neublížili by ani mouše. Třeba by se stali veliteli koncentračních táborů. Co já vím.