Šed, měv a spě

Vyšedše z domu, měvše splín, spatřivše krajinu rozechvělou jitřním světlem, zamířivše k řece, usednuvše na břeh, pozorovavše plynoucí vodu, rozmlouvavše o dávné minulosti, cítili jsme klid.

Mám přechodníky rád. Mnohé mohou obohatit i současný jazyk, jiné, jako ty, které jsou uvedeny v názvu článku a v perexu, ani nevypadají jako spisovné tvary českých sloves. Nicméně jsou. Šed, měv a spě jsou přechodníky minulé rodu mužského sloves jít (šed), mít (měv) a přechodník přítomný slovesa spát (spě). Trochu bizarní „přechodníková věta v perexu pak obsahuje přechodníky minulé množného čísla sloves, jejichž „normální“ podobu lze intuitivně domyslet.

Většina z nás, vyjma (to není přechodník, ale předložka) těch, kteří studovali lingvistiku, si za školy pamatuje, že takové slovesné tvary existují, že jsou to většinou archaismy, se kterými se setkáváme ve starší literatuře, a to je asi tak všechno. Jazykovědci, z jejichž příruček a článků čerpám, nám musí vysvětlit, co jsou ty přechodníky zač. A úplně jednoduché to s nimi není.

„Po cestě kráčel malý kluk, lízaje zmrzlinu takto sobě děl…“ Transgresiv neboli přechodník umožňuje klukovi, aby sám sobě něco řekl, aniž by přestal lízat. Poskytuje mu to onen přechod mezi dvěma ději. Je to jednoduché a zároveň úsporné. Co je vlastně ten přechodník? V mluvnicích jej najdete už jen jako jeden ze slovesných tvarů neurčitých, vedle infinitivu, příčestí minulého a příčestí trpného. Většinou však býval řazen k participiím, tj. k „podobám slovesa vyjadřujícím účast jednoho děje na druhém“. Jenže participium (z lat. participium od particeps – účastný) se u nás jednoho krásného dne objevilo v „polopřekladu“ příčestí, což bylo poněkud zmatečné. Podle všeho do toho v nesl pořádek až J. Gebauer (1838–1907), autor prvních Pravidel českého pravopisu, který pojem „přechodník“ zavedl.

K čemu je přechodník dobrý? Hlavně k zhuštění textu. Jako příklad může dobře posloužit archaický text, v tomto případě od pana Palackého: „Mezitím přihnavše se Vršovci učinili útok na dům biskupský, chtějíce se násilím zmocniti hříšnice, avšak nenašedše ji, láli biskupovi…“ Zkuste si sami napsat významově stejnou větu bez přechodníků, zjistíte, že budete potřebovat o dost více úhozů do klávesnice. Přesto všechno jsou přechodníky spíše jen knižními tvary sloves. Nevím jak vy, já neznám nikoho, kdo by přechodníky, kromě těch několika běžně užívaných, v normální mluvě používal. Přechodníky je však možné a někdy i dobré použít v literárním textu. Mohou oživit či ozvláštnit jinak fádní větu a jistě se uplatní i v poezii, třeba v té humorné, kde může být nezvyklý výraz součástí nadsázky a vytvořit zajímavý rým: „Jednou z lesa domů se nesa moudrý Ezop…“

Já osobně nejčastěji používám nastudované přechodníky ve Scrabblu, což moji protihráčku přivádí k šílenství. To se vlastně také stalo inspirací k napsání tohoto článku, což dokumentuje skutečnost, že podnětem k nějakému studiu může být úplně cokoli. V tomto ohledu na stará kolena zjišťuji, jak složitou disciplínou je náš mateřský jazyk, o kterém si většina z nás, mě nevyjímaje (hele, zase přechodník) myslí, že ho ovládá.