Schizofrenie tureckého typu

Podporovat Islámský stát a je u nás trestné, u našeho tureckého spojence je trestné podporovat ty, kteří proti němu bojují. Turecko je na scestí, s kým a proti komu vlastně je, a my jsme na scestí, kým má být Turecko pro nás.

Ono to nevzniklo z ničeho nic, Turecko bylo vždy poněkud komplikovaným spojencem, ale donedávna byl i patrný Atatürkův odkaz, který Turecko vedl k sekularismu a tím do i Evropy. Zahájila se dokonce jednání o  začlenění Turecka do Evropské unie. Nevím, do jaké míry to bylo myšleno ze strany EU vážně, ale po vojenské stránce je Turecko strategickým partnerem, a to nejen kvůli poloze, ale i s ohledem na obrovskou a slušně vyzbrojenou armádu.

Vše se začalo měnit počátkem tohoto století, kdy se prosadil  Recep Tayyip Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a rozvoje.  Erdogan se stal nejdříve starostou Istanbulu, poté premiérem a v roce 2014 prezidentem. Tyto skutečnosti přinesli změnu kurzu Turecka od sekulárního státu ke státu muslimskému a k autokrativní vládě, což mělo za následek tvrdě potlačený vojenský puč v roce 2016. Rozdělení společnosti potvrdilo i nedávné referendum o posílení prezidentských pravomocí, ve kterém Erdogan díky velmi nerovným podmínkám v kampani těsně zvítězil.

Bylo-li Turecko do nedávné doby problémové svým přístupem k vlastní historii (například popíráním genocidy Arménů) okupací části Kypru a přístupem ke kurdské menšině, tak tato témata dnes krystalizují a přidává se k nim i přístup k válce v Sýrii a Iráku, vztah k Islámskému státu a také vydírání Evropy ohledně špatného zadržování migrantů, na které Turecko dostalo nemalé prostředky.  Vrátím-li se k předchozímu, Turecko vnímá kurdské organizace jako teroristy, což by na vlastním území státu mohlo být někdy i odůvodnitelné, ale nahlíží na ně tak i v případě, že bojují proti ISIL po boku tureckých spojenců.

Tímto se konečně dostávám k meritu komentované události, tedy k odsouzení českých dobrovolníků na více jak šest let vězení za pomoc kurdské organizaci YPG  při přípravách na zbudování polní nemocnice. Nenalezl jsem ověřené a důvěryhodné informace, které by popisovaly činnost Čechů na tureckých hranicích, ale je velmi pravděpodobné, že Markéta Všelichová a Miroslav Farkas neorganizovali teroristickou činnost proti Turecku, ale pouze spolupracovali s organizací, kterou Turecká vláda vnímá jako teroristickou i v rámci jejího boje proti ISIL.

Nepravomocný verdikt soudu tak podtrhuje schizofrenní status Turecka. Myšlenky na jeho evropskou integraci jsou již asi zcela zapomenuty, ale pořád ještě přetrvávala naděje, že Turci zůstanou těmi problémovými partnery. Třeba ano, ale možná se i blíží doba, kdy Turecko bude stát na druhé straně barikády, prezident  Erdogan a jeho režim proto dělá, co jen může. V kontextu toho je případ dvou Čechů zdánlivou banalitou, ale vezměme si (což nemusíme dělat příliš často) příklad z přístupu Spojených států, když jde o bezpečnost jejich občanů a o bezpráví na nich páchané. Reakce české diplomacie by měla být tvrdá a pro Turecko citelná.