Schillerové óda na poctivost

Může být někdo hnán k odpovědnosti za činy příbuzných? A znamenají naše osobní vazby, že jsme stejní lumpové, jako ti, se kterými ty vazby máme? Asi ne. Jenže shody okolností vyvolávají pochybnosti a také příležitosti.

Bezúhonná a zcela apolitická úřednice Finanční zprávy se stane náměstkyní ministra financí v době, kdy je její zeť stává významným hráčem politické strany, jejíž „majitel“ je ministrem financí. Aktivity onoho zetě, za které je aktuálně vazebně stíhán, mohou souviset s tím, co je náplní práce Finanční zprávy, stejně jako s excesy ministra financí. Dcera je pak brněnská radní s poslaneckými ambicemi. Finanční zpráva má provádět kontrolu podezřelých finančních aktivit toho, kdo je nadřízeným té, která má k Finanční správě blíže, než kdokoli jiný. A teď je ministr financí odvolán kvůli podezření ze střetu zájmů a Finanční správa je podezírána přinejmenším z přehnané loajality, ke svému nejvyššímu šéfovi. Je všechno jenom náhoda?

Jistě, že není, ale to ještě neznamená, že něčí chování musí být nutně nezákonné, nemorální nebo neprofesionální. Že angažovanost manžela dcery vynese maminku na post náměstkyně, na tom nic není. Každý ministr, stejně jako jakýkoli jiný šéf se snaží obklopit se lidmi, ke kterým má důvěru nebo alespoň osobní reference od lidí, ke kterým má důvěru. Schillerová tak může být poctivou úřednicí a bude jí, dokud jí někdo neprokáže opak, ale na druhou stranu náměstkyně ministra nemůže působit jak spadlá z měsíce a divit se, že někdo nějaké pochybnosti má. Mimo to je ovšem paní doktorka Schillerová ukázkovým příkladem standardního služebního postupu a bezesporu je profesionálně zdatným státním zaměstnancem. Jenže v roli náměstka se mísí role odborná s politickou a politici někdy opouští své posty i na základě podezřelých okolností a pochybností, u kterých se nakonec žádné porušení zákona neprokáže. Tak to je. Nemám pocit, že by vyšlo najevo něco, co by teď nutilo Schillerovou k rezignaci, ale ona musí chápat, že to někdo požaduje. 

Celý problém má ve své podstatě charakter problému systémového a ryba smrdí od hlavy. Na počátku vývoje tohoto nezdravého systému je skutečnost, že si miliardář založí firmu – politickou stranu, uspěje ve volbách a stane se tím, kdo může přímo i nepřímo zasahovat do procesu, který souvisí s jeho byznysem a finančními transakcemi, tedy ministrem financí. Ten pak může svou politickou kariéru prostřednictvím svého byznysu ovlivňovat a libovolně k tomu používat vlastněná média. Má stále velkou podporu veřejnosti, kterou drží své protivníky v šachu, a tak reálně hrozí, že se z vůle lidu staneme jakousi oligarchickou republikou.

Nutno dodat, že vše probíhá v intencích zákonů a pokud se zákony mění, přizpůsobuje se jim i systém třeba formálními kroky přesunu vlastnictví firem na rodinné příslušníky nebo svěřenecké fondy. Ve své podstatě to tedy neznamená, že někdo vytváří nějaký systém v rozporu s vůlí občanů, to rozhodně ne. Někdo pouze využívá demokratického prostředí k tomu, aby si takový systém vybudoval a pokud neporuší zákon, je vlastně vše v pořádku. A pokud snad někomu přijde, že to v pořádku není, tak stačí ve volbách takový systém nepodpořit. Je tedy všechno tak, jak má být? V zásadě ano.

Problém je snad jen v tom, že, jak už to tak bývá, mnoho občanů včas nesprávné nastavení systému neodhalí, uvěří slibům a propagandě nebo jim může i takový systém připadat správný. Pokud snad takový systém přijde většině národa správný, není co řešit, budeme v něm žít, a pokud většina národa prohlédne, budeme žít v jiném, pravděpodobně v dost podobném. Je to prosté.

Osobně moc nevěřím tomu, že populistické projekty jako byly Věci veřejné a jako je ANO, mohou přežívat dlouhou dobu. Jejich působení, jakkoli kontroverzní, má ale i pozitivní stránku, žijí totiž z toho, že standardní politické strany selhávají. Programově, morálně i osobnostně. Zaplní tak vzniklý odideologizovaný prostor těch oblastí a témat, která nejsou uspokojivě normálními partajemi řešena. Jejich přežití, tedy transformace do standardní politické strany, pak záleží pouze na jejich zakladatelích, vlastnících a lídrech (což bývá často jedna jediná osoba). Pokud ti unesou tíhu moci a dokáží ji nepropojovat hloupě se svým byznysem, mají šanci, pokud ne, dříve či později skončí v propadlišti dějin, protože časem i věrné fanoušky úplně otráví. Závisí to však i na tom, jestli ty zbylé strany dokážou nabídnout něco, co přesvědčí jejich bývalé voliče k návratu. Většina voličů (vyjma prvovoličů) byla před vznikem ANO voliči jiných stran, něco je přesvědčilo je opustit, něco je může přesvědčit se vrátit.

Podíváme-li se na aktuální stav, může nám být divné, že si ANO stále drží značnou podporu veřejnosti, ale ono to vlastně divné není, protože ostatní strany se nezměnily, a to ani personálně. Jinými slovy nezmizely důvody, proč od nich jejich voliči přešli k ANO.  V rámci tohoto, myslím, dopadnou i volby. Buď se straně Andreje Babiše podaří zdiskreditovat se do té míry, že ji voliči opustí, nebo ne a uspěje. Nevěřím, že by některá z klasických stran byla schopná zásadní změny v tak krátkém čase. Vzestup pravice je sice viditelný, ale příliš pomalý, a je také viditelná značná nejednotnost. Třeba není utopií budoucí koalice ODS, TOP 09, Svobodných a Pirátů, ale to, pokud bude pokračovat dnešní trend, asi až v příštích volbách.

Když se vrátím k podstatě toho, co je v názvu tohoto článku, musím zkonstatovat, že je to taková banalita. ANO pochopitelně různě konspiruje (to dělají všichni) a ti, kdo to vidí, tak v rámci vlastní neschopnosti a svého vlastního másla na hlavě křičí: „chyťte zloděje!“ Jde teď vlastně jenom o to, jestli ten „zloděj“ „krade“ hloupě nebo chytře.  Aféra s korunovými dluhopisy má charakter hloupého „kradení“ v mezích zákona, nezákonná podstata té kauzy může spočívat právě v činnosti, respektive nečinnosti Finanční správy, která měla konat a nekonala. Teď všichni mlží, Finanční správa dělá a jako by nic a kryje se tím, že své kroky nesmí zveřejňovat a Andrej Babiš lže a lže a lže a bude lhát tak dlouho, až alespoň část národa bude mít tu lež za pravdu. Spoléhá na oblíbený princip presumpce neviny, tedy, že může být obviňován, že něco provedl až tehdy, když ho pravomocně odsoudí soud. Ignoruje skutečnost, že toto platí pouze v právním smyslu, nikoli v morálním a etickém. S StB zjevně spolupracovat, ač ho soud „očistil“, čerpaná dotace do Čapího hnízda byla amorální počin bez ohledu na to, jak dopadne nekonečné vyšetřování a úplně stejné je to s korunovými dluhopisy či s nahrávkami, ve kterých úkoluje novináře.

Amorálně se chovající jedinci by neměli působit v politice, což je pochopitelně pustá teorie, ale voliči mají tu moc nezvolit ty, u kterých je to evidentní. Standardní politické strany se takových lidí mohou zbavit z obavy, že je poškodí v přízni voličů a nadřízení mohou odvolávat své podřízené, kteří se zdiskreditovali. Kdyby to takto jednoduše fungovalo, byla by politika o něco čistší, ale ono to tak vždycky nefunguje. Proč asi?