S odstupem a chladnou hlavou o proběhlých volbách

Pád komunistů do propadliště dějin. ČSSD potrestaná za roli „béčka“ ANO. Roztříštěností oslabená nacionálně-populistická hnutí. Piráti zpět na zemi. Parlamentní většina koalice koalic. Stále úspěšné ANO. Velké veřejné demaskování.

To všechno jsou skutečnosti do určité míry ovlivněné emocemi. Vše se dá jiným fokusem i trochu jinak vyložit a k exaktním faktům lze přistupovat s pocitem zadostiučinění, zklamání, rozhořčení i jakkoli jinak. Hleděl jsem k těmto volbám s obavami. Očekával jsem, jak to tak bývá, lepší výsledky stran, za jejichž volbu se lidé někdy stydí a zkreslují tím průzkumy. Obával jsem se, že pětiprocentní hranici překročí ony soukromé nacionální a populistické projekty a ty v touze po moci nakonec podpoří hnutí ANO, stejně jako komunisté a sociální demokraté, a tím budou převálcovány obě koalice. Je faktem, že kdyby nepropadlo více jak milion hlasů voličů těchto stran, bylo by všechno jinak. Jsem rád, že to tak nedopadlo, ale realita je taková, že vedle voličů hnutí ANO a SPD je tu poměrně velká skupina nespokojených občanů, kteří s faktickými vítězi voleb nesympatizují.

Společnost asi není po těchto volbách méně rozdělená, možná je dokonce rozdělená více nebo spíše jinak. Kdo by to chtěl analyzovat, musel by si nutně položit otázku, co vlastně tu společnost rozděluje? Je to ideologie? To sotva. Máme ve Sněmovně 4 (slovy čtyři) poslance levice, a jelikož jsou to pirátští poslanci, je to ještě ke všemu taková podivná levice. Jsme tedy téměř všichni pravicově smýšlející občané? Jsou analogicky voliči SPD nacionalisté, voliči ANO hlupáci věřící populistickým kydům a voliči oněch středopravých koalic uvědomělí občané lišící se pouze akcenty, tu křesťanskými, tu liberálními, tu komunálními?

Řekl bych, že je to asi celé jinak. Když jsem se díval na Babišovu povolební tiskovou konferenci a mohl ji stejně jako kdokoli jiný bezprostředně srovnat s vystoupením představitelů obou koalic, byl ten rozdíl do očí bijící. Netýkal se pouze toho, že jedni byli v roli faktických vítězů a druzí faktických poražených, protože je to možné srovnat i s Babišovým projevem, když před čtyřmi roky volby vyhrál. To, co jsem viděl já, bylo sebevědomé a kultivované vystoupení politiků a sebeprezentace samolibého bohatého „drotára“, který nejenže prohru neunesl, ale počal i nabubřele pohrdat demokratickými a ústavními principy našeho státu. Dokážu si docela dobře představit, že třeba takovéto skutečnosti mohou někoho zásadně ovlivnit.

Osoba zakladatele, lídra, tím spíše „majitele“ politické strany je ještě zcela racionální pohnutka pro volbu i pro zásadní odmítnutí takové strany. Je sice řada ještě racionálnějších důvodů, ale ještě více těch iracionálních, a je asi těžko soudit, které působí významněji. Osobně rozumím lépe lidem s jinou ideologií a náhledem na obecnou problematiku, která bývá často nejednoznačná než lidem, kteří se smiřují s amoralitami, nekultivovaností, arogancí a zjevným předstíráním starostí o zájmy občanů a státu. Z tohoto mého pocitu tak resultuje přesvědčení, že ony propasti mezi občany se často týkají mnohem osobnějších i osobnostnějších aspektů, než jsou obecně ideologie.

To jistě stojí za podrobnější rozbor. Dobře se to prezentuje třeba na osobnosti prezidenta, se kterým asi nemám zásadní ideologický problém, respektive nebudu ho mít, když třeba jeho inklinaci k východním autokraciím a nedemokratickým systémům budu považovat za snahu o vlastní zviditelňování se skrze odpudivé osobnosti i struktury, což považuji za selhání a úpadek morální nikoli myšlenkový. Tím samým fokusem nahlížím na celou tu galerii drobných i vážnějších skandálů, zlomyslností, hloupých výroků a trapných gest, které provází Miloše Zemana celou jeho politickou kariérou.

Podobně se dle mého soudu prezentuje Andrej Babiš. Ve vyjádřeních, která nejsou marketingově vyladěná a emočně zvládnutá, jako bylo to povolební, jsem slyšel notnou dávku sebelítosti, vyslovené lhaní, s tématem nesouvisející žvanění, oblíbené paušální napadání médií a jasně vyjádřená naprostá neúcta k ústavním principům, zvyklostem a k samotné podstatě parlamentní demokracie. To je pro mě daleko podstatnější než marketingově promyšlená hra s velkou částí veřejnosti, protože právě takové situace vypovídají o osobě člověka, jeho skutečných pohnutkách, záměrech a také o tom, co je schopen pro svůj úspěch všechno udělat. Analogicky mám pak problém s lidmi, kteří tyto skutečnosti vnímají, ale zcela ignorují.

Jsem doslova nadšen z pádu komunistů, ve který jsem doufal už před třiceti lety a naplnil se až nyní. Doufám, že už navždy. Těší mě to zejména proto, že se ukazuje, že jenom málo lidí inklinuje ke komunistické ideologii, respektive k režimu, který tady desetiletí vládl, a od kterého se KSČM nedokázala odpoutat. Obecně mě netěší kolaps sociální demokracie, ale domnívám se, že je to logický trest, za jejich špatnou politiku a věřím, že tato strana se zkonsoliduje, personálně vyčistí, poučí a v budoucnu se do Sněmovny vrátí. Nebudu ji sice asi nikdy volit, ale považuji demokratickou levici za užitečnou protiváhu demokratické pravice, a myslím si, že právě ČSSD, a nikoli KSČM, má tuto roli hrát.

Hnutí Andreje Babiše je stále silné a těší se podpoře velké části občanů. Má to své logické důvody, ale čtyři roky v opozici prověří mnohé. Doběhnou premiérovy kauzy a doba nevládnutí také ukáže, jak silná je vazba politiků ANO k této straně, respektive je-li vůbec nějaká. Myslím si totiž, že je to s nimi podobné, jako s mnohými voliči tohoto populistického projektu, že jsou vedeni pouze zištnými důvody, nikoli svým osobním přesvědčením, či snad nějakými vyššími ideovými pohnutkami, kterými tento subjekt patrně vůbec nedisponuje.

Doufám, že si občané právě v této době dobře těchto záležitostí všímají, že vnímají jak dosluhující premiér i prezident vystupují proti zájmům státu, a naopak hájí pouze své zájmy bez ohledu na to, jak voliči rozdali karty. Je to smutné a trochu se obávám, čeho všeho se ještě v těchto záležitostech můžeme dočkat. Nicméně mohla by nás tato situace navést k tomu, jak by měl vypadat budoucí prezident a jak má vypadat budoucí předseda vlády. Měl jsem a mám docela dost výhrad vůči Petru Fialovi, ale v porovnání s Andrejem Babišem je to tak nesrovnatelný (zatím vnější a osobnostní) rozdíl, že by jednomu mohlo být až těžko z toho, jací lidé nám tady uplynulé období vládli.

Neúspěch pirátů nepovažuji za žádnou katastrofu, vnímám racionální důvody nastalé situace a myslím si, že tato relativně mladá strana klasického střihu (myslím tím to, že to není podnikatelský počin jednoho člověka) se z toho může poučit a onen pomyslný pád z nadoblačných výšin na zem jim jen prospěje a prospěje to i našemu politickému klimatu. Úspěch Okamurova hnutí je myslím hodně odvislý od toho, jak se vyprofilují radikálnější politické projekty. S trochou nadsázky mi přijde dobré, když jsou různí radikálové, nacionalisti a xenofobové pod kontrolou a sdruženi společně s různě tápajícími občany v populistické Okamurově firmě, která setrvá v opozici, než aby se radikalizovali v nějakých těžko kontrolovatelných uskupeních, která by se navíc přímo či nepřímo podílela na vládě.  

Je to pochopitelně subjektivní pohled (jaký jiný by to také mohl být?), ale přesto si říkám, že bez ohledu na světonázorovou orientaci každého hodnotitele, jeho politické preference, sympatie i antipatie a pochopitelné osobní pohnutky by měla být rozeznatelná politika provozovaná jako zcela bezohledný soukromý byznys (hmotný i nehmotný) a politika, která má alespoň určitý mravní základ, mantinely elementární slušnosti a vedle neoddiskutovatelných ambicí veškerých politiků i nějaký hlubší smysl pro stát a jeho obyvatele. To je moje reflexe těchto voleb.