Rusko je agresor. A USA jsou co?

Když jeden stát napadne jiný nezávislý stát, stane se agresorem. Nic na tom nemění skutečnost, že to obhajuje naléhavou nutností a bohulibými důvody, ani to, že mu to věříme a schvalujeme to.

Jak praví Jaroslav Hašek: „Sojka zůstane sojkou, i kdyby se redaktor Světa zvířat z toho podělal“. Tím dává svým osobitým způsobem na srozuměnou, že něco prostě je tím, čím je, bez ohledu, jak to někdo na základě své povýšenosti, síly a domnělého patentu na rozum vnímá. A nic na tom nemění ani skutečnost, že si někdo osobuje právo říkat si a dělat, co se mu zachce.

Žádný svéprávný a morálně způsobilý člověk (dokonce ani Miloš Zeman ne) nezpochybňuje skutečnost, že je Rusko agresorem. To mohou dělat jen lidé mentálně retardovaní, morálně zpustlí, případně indoktrinovaní a zfanatizovaní osobami, jako je Tomio Okamura, Jindřich Rajchl a jim podobní. To jsem ovšem poněkud odbočil, přestože se události ve Venezuele týkají Ukrajiny asi více, než by se mohlo zdát.

Budu-li věřit stejným zdrojům, které dokumentují, že Rusko nemělo žádný relevantní důvod napadnout Ukrajinu (čímž není vůbec řečeno, že vše na Ukrajině probíhalo a probíhá dobře), věřím i tomu, že ve Venezuele panuje diktátorský režim, který zbídačuje obyvatelstvo, fatálně porušuje lidská práva a patrně i spolupracuje s organizovaným zločinem.

Takových zemí a režimů je však po světě spousta a demokratický svět to mu většinou jen smutně přihlíží, protože neexistuje žádná nadnárodní organizace, která by byla schopná to řešit, respektive jakákoli řešení v OSN většinou blokují jaderné mocnosti s právem veta. Ty samy (myslím tím Rusko a Čínu) mají zločinné režimy, se kterými lze jen těžko něco dělat, neboť by to představovalo riziko globálního konfliktu.

Stává se ovšem, že své zájmy počnou právě ony mocnosti vojensky vymáhat, a to klidně i v rozporu s mezinárodním právem. Dělá to Rusko, dělá to Čína a dělají to i Spojené státy. Ne všechny zmíněné státy to ale doposavad dělaly stejně. USA a jejich spojenci nevedly žádné dobyvačné války s cílem zmocnit se cizího území a podrobit si nějaké národy. Ne vždy, ale většinou se jednalo o boj s teroristickými organizacemi, s jejich podporovateli a cílem byla i ochrana civilního obyvatelstva v občanských válkách.

S novým americkým prezidentem jako by se vše počalo měnit. K Rusku se USA přestaly chovat jako k agresorovi, s válečným zločincem Putinem Trump jedná jako s partnerem, neřkuli s přítelem, je relativizována skutečnost, že se Ukrajina brání vojenské agresi (s tím souvisí i faktické kroky), byl vysloven úmysl násilně přičlenit Grónsko ke Spojeným státům, jsou trhány ekonomické, politické i vojenské svazky s Evropou a nyní jsme svědky invaze americké armády do Venezuely a únosu tamního prezidenta.

Opakuji, že nemám důvod zpochybňovat, že je Nicolás Maduro lump, jenomže asi nelze každého lumpa svévolně unést a zavřít, zemi, kde vládne, začít bombardovat a v mezinárodních vodách potápět lodě toliko podezřelé z pašování drog. Tato skutečnost je a bude logicky kritizována mnohými. Bohužel jimi budou i ti, kteří zpochybňují právo Ukrajiny se bránit, respektive akceptují právo Ruska hájit své zájmy i mimo své území vojenskými prostředky.

Je otázkou, jak budou v atmosféře narušených vztahů mezi Evropou a USA reagovat představitelé evropských zemí a EU. Předpokládám, že budeme loajální, neboť je aktuálně velmi netaktické vzájemné animozity prohlubovat. To ovšem logicky posílí vyjednávací i faktickou pozici Ruska (ve smyslu, vždyť vy přeci děláte to samé, co děláme my) a posílí to všechny jeho sympatizanty, potažmo ty, kteří zastávají postoje ambivalentní či neutrální.

Rusko agresor je. Nerad bych se však smiřoval s tím, že agresorem a světovým hegemonem, který bude jakýmikoli prostředky hájit výhradně své, především ekonomické zájmy budou i Spojené státy. V takovém stavu by se Evropa ocitla mezi dvěma molochy, kteří budou mít tendenci si vzájemně vyhovět, a to na úkor evropských i jakýchkoli jiných států. A to rozhodně neskýtá žádný pozitivní náhled do budoucnosti.