Rozvědčík Pavel a agent Ševčík

Mediální prostor je plný absurdit. Ševčík ve svých neomalených a drzých výrocích nazývá hlavu státu komunistickým rozvědčíkem, kterým nebyl. Asi proto, že jím chtěl být on sám.

V době postfaktické jako by fakta neměla už žádný význam. Kdyby se totiž všichni faktů drželli, nemohl by někdo Petra Pavla nazvat komunistickým rozvědčíkem, protože se jím nestal. Koncem roku 1988 započal výsadkář - průzkumník od prostějovských výsadkářů kapitán Petr Pavel postgraduální zpravodajský kurz, který dokončil v roce 1991. Kdyby se tedy stal rozvědčíkem, kterým se nestal, byl by to rozvědčík demokratického, nikoli komunistického státu. V KSČ byl Pavel od roku 1985 do roku 1989. To jsou snadno ověřitelné a veřejné dostupné informace.

Ověřitelné je i to, že Miroslav Ševčík byl na přelomu let 1987 a 1988 na několika konspiračních schůzkách s vojenskou rozvědkou, která ho chtěla využít v zahraničí, konkrétně v Rakousku na Vídeňské univerzitě, kam se Ševčík chystal na stáž z VŠE. Se spoluprací ochotně souhlasil a faktickým spolupracovníkem se nestal proto, že zatajil emigraci v rodině. Čisté lustrační osvědčení, kterým se může ohánět, má jen z toho důvodu, že svazky ze Zpravodajské správy Generálního štábu, který byly donedávna skryty v archivu bezpečnostních složek, nepodléhají lustraci. V KSČ byl Ševčík od roku 1984 do roku 1989.

Co z toho vyplývá? Před revolucí toužil bezpochyby i pod vlivem rodiny a společenské situace Petr Pavel po kariéře elitního vojáka. Vstoupil jako velká část ambiciozních lidí v té době do KSČ a následně přijal nabídku účasti v prestižním kurzu, pak následovalo to, co si lze v seriózních zdrojích snadno dohledat: mise, kariéra ve vojenské struktuře MO a NATO. Miroslav Ševčík toužil po kariéře úspěšného ekonoma, chtěl publikovat, zúčastňovat se stáží a konferencí na Západě. Proto patrně vstoupil do strany a byl ochoten spolupracovat s rozvědkou, což by mu jistě otevřelo dveře do míst, kam by se jinak v té době nedostal.

Členství v KSČ a prorežimní předrevoluční orientace a aktivismus, ať už to bylo účelové či z přesvědčení, panu prezidentovi ke cti neslouží. Přiznal to, prodělal názorovou proměnu a jeho pozitivní následnou kariéru může někdo vnímat i jako pokání, stejně jako funkce v NATO a vykonávání prezidentského úřadu. Jak je to opravdu, ví jen on sám. Jeho voliči a příznivci se s tím asi vypořádali, ostatní to buď akceptují nebo se s tím nesmířili, což je zcela legitimní. Co ovšem legitimní není jsou lži, dezinformace a z toho vzniklé urážky a odporná dehonestace hlavy státu.

Nevím, jestli se Pavlovi skalní odpůrci a kritici (o hejtrech ani nemluvě) mohou ohlédnout za svou minulostí a pravdivě zkonstatovat, že jsou čistí jak lilie. Jistě však vím, že docent Ševčík to udělat nemůže. Jak to tak bývá, nejvíc křičí ten, který má polepenou nejen svou předlistopadovou éru, ale ani na jeho angažmá na VŠE toho není moc k chlubení. Neumím posoudit jeho teoretické znalosti, kompetence a pedagogické kvality, ale jsou známy mnohé kontroverze a pokud jde o to, jak pan docent co by politik převádí teoretickou ekonomiku do hospodaření státu, je to až komické. O jeho chování si pak může každý udělat obrázek sám.

Nechci se chovat pokrytecky, a tak nemám s „komunistickou minulostí“ Petra Pavla ani Miroslava Ševčíka vážný problém. To bych musel zavrhnout mnoho lidí, kterých jsem si vážil a vážím, a to i přes jejich podobné poklesky. Ani já sám nejsem pyšný na vše, co jsem v životě udělal, byť ne v této oblasti. A také jsem jako asi mnozí jiní několikrát změnil názory a postoje. Proto nemám za zlé panu Ševčíkovi, stejně jako v podobném případě panu Babišovi, že se v mládí patrně díky svým ambicím nějak zapletli s komunistickou rozvědkou. Těžko si v jejich případě umí člověk žijící v té době představit, že by se to nestalo. Problém je jen to, jak se s tím sami vypořádali. Proč to popírají a proč hází špínu na toho, kdo tak učinil z profesních důvodů a ještě se k tomu otevřeně přiznal.

Odkaz