Radostné vyhlídky pro tento rok

Padne Putinův režim a skončí válka, Babiš prohraje volby, Orbán a Fico odstoupí, Trump nalezne důstojnost a čest, Evropská unie zaujme racionální a obecně přijatelný kurz a peklo zamrzne.

Začnu od konce. Peklo nemusí zamrzat, protože navzdory obecným představám nejsou největší hříšníci vařeni, ale naopak zamraženi ve čtvrtém okruží devátého kruhu Inferna, zvaného Judecca. Tedy takhle to vidí Dante, který v první části Božské komedie popsal peklo tak, jak nikdo před ním ani po něm. V této souvislosti by se dalo spekulovat o tom, kdo už má ze současných vůdců do některého z posledních pekelných okruží předplacenou jízdenku, ale nechme to na Prozřetelnosti.

Evropská unie působí čím dál tím víc nesourodně. Docela velkou část Evropského parlamentu tvoří strany a frakce nacionalistů, postkomoušů a zástupců různých obskurních stran, kterým nejde o nic jiného než o rozpad Unie, který by měl pochopitelně nastat, až skončí jejich mandát, v rámci kterého se řádně nakapsují a zahojí svá bolavá ega. Tento stav mi přijde dost podivný a smutný, protože nejde o obecně užitečný střet názorů, jak ano a jak ne, ale o samotný smysl EU, který mi s ohledem na USA a BRICS přijde dost těžko zpochybnitelný.

Je předvídatelné, že přes kontroverzní výroky, silácká gesta a různé bláboly, kterými Donald Trump vskutku nešetří, budou Spojené státy pokračovat v racionální politice, jež se bude ve faktické rovině lišit od politiky dosluhujícího establishmentu méně, než by se mohlo jevit z různých deklarací. Chci věřit tomu, že skutečnou politiku dělají nakonec svéprávní lidé, nikoli senilní staříci nebo devianti, kterým přebujelé ego zcela zatemnilo mozek.

Viktor Orbán setrvává na politickém výsluní již mnoho let. Řekl bych, že jedním z důvodů je jeho zdařilá snaha živit v Maďarech nacionální vášně pramenící z komplexu, který vyvolal konec mocného Uherska, o jehož návratu sní své iracionální sny. V praxi se to projevuje mimo jiné tak, že se Maďarsko snaží všemi způsoby upozorňovat na svou neexistující důležitost. Snaží se jít proti proudu: žongluje s fatálními demokratickými principy, pokouší se bratřit se státem, kterého většina společenství vnímá jako nepřítele a hrozbu, a to za cenu ztráty politického kreditu a poměrně vážných ekonomických problémů.

Robert Fico správně usoudil, že tato maďarská cesta je v současných neklidných dobách cestou k politickému úspěchu, nicméně asi velmi prchavému a natolik kontroverznímu, že i nacionálně naladění Slováci brzy pochopí, že se jejich země stane nevýznamnou, ale dostatečně směšnou rezervací jakýchsi nacionálně postkomunistických idejí a stejně jako na Maďary na ně začne demokratický svět nahlížet jako na zrádce. Nikoli ideje, ale špatná ekonomika může Ficovi, stejně jako Orbánovi zlomit vaz.

Babišovo ANO patrně volby vyhraje, ale není vůbec jisté, jestli bude schopno sestavit vládu, stejně jako se to stalo v minulých volbách. Může se stát, že pětiprocentní minimum nepřekročí několik stran s koaličním potenciálem (KSČM, Motoristé, SPD aj.) a naopak velká část voličů i přes různé výhrady nakonec usoudí, že stávající koalice je výrazně menším zlem, a to i z toho důvodu, že lze u ní aktuálně zaznamenat určitý progres. Myslím si, že v zásadě vůbec nezáleží na schopnostech stávající opozice, ale naopak na tom, jak dokáže voliče přesvědčit současná vládní garnitura.

Je velmi těžké usuzovat do jaké míry je Putinův režim pevný. Můžeme se jen dohadovat jakým odhodláním disponuje ruská společnost v souvislosti s těmi statisíci mrtvých a zmrzačených mužů, s pádem životní úrovně běžných obyvatel, a nakonec i s bezpečnostními riziky, které představují ukrajinské výpady. Možná stačí jen malý impuls a zdánlivě pevný hrad se sesype. Může tomu jistě dopomoci nějaký vnější faktor, ale z historie víme, že Rusko se vždy bortilo zevnitř. Víme však také, že drtivá většina změn v Rusku jsou změny k horšímu, a pokud nastanou nějaké pozitivní, jsou jen velmi krátkodobé. Určitá naděje je ale vždy.

Je asi patrné, že výše uvedené „prognózy“ mají do značné míry charakter mých přání. Bez ohledu na jejich reálnost či nereálnost jsem přesvědčen, že každý z nás by si měl svá přání umět definovat, a měl by se snažit, pokud možno, odhlédnout od materiálních kritérií a vzít v potaz hlavně zásadní morální principy. Myslím, že nebývá těžké odlišit dobré od špatného, jen to dobré vnímáme jako nevýhodné, a to zlé jako výhodné. Vždycky se nám to ale nakonec vymstí.