Prý dvakrát nevstoupíš do téže řeky

Hérakleitos z Efesu měl asi na mysli něco jiného než Tisu na slovensko-maďarsko-ukrajinském pomezí, na každý pád ale ani tato řeka nebyla taková jakou jsem si ji představoval při prvním, tím spíše druhém pokusu do ní vstoupit.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 2. kapitola: Prý dvakrát nevstoupíš do téže řeky

Cicindela soluta panonica žije jenom na tom ostrově a nikde jinde u nás? Není to, Miloši, nějaká pitomost?“ zapochyboval můj otec.

„Ne, jenom tam!“ neochvějně odvětil náčelník.

Tomu, abych za několik vteřin nevstoupil do proudící řeky, zabránil táta, jak to poté komentoval, na poslední chvíli.

„Snad proboha žije i tady na břehu, ne?“ dotazoval se můj otec zjevně rozrušen skutečností, že by někdo měl plavat na ostrov, který byl sice vzdálený jen přibližně patnáct metrů, ale proud v průlivu mezi ním a pevninou byl na rozdíl od jinak docela klidné řeky mohutný.

„Ne, jenom tam!“ odpověděl znovu Miloš zarputile.

„Tak vidíš,“ řekl jsem a začal jsem se opět hrnout k vodě.

„Dobrý způsob, jak emigrovat do Jugoslávie,“ poznamenal vedoucí expedice a bylo vidět, že kuje pikle.

Posléze, přes otcovy symbolické protesty, byl odsouhlasen návrh, který se řídil základní premisou, a to tou, že dostat se na ostrov, je zcela nutné. Slovo si po chvíli vzal opět náčelník:

„Všichni jsme někdy studovali fyziku, pánové, ne? Právě jsem na základě rychlosti toku řeky, odhadu povrchu těla plavce a délky doby tření hlavatky podunajské vypočetl, že Jíra musí vstoupit do řeky padesát metrů proti proudu a bude-li plavat ouško, zasáhne ostrov za patnáct vteřin v jeho první třetině. Zpět bude plavat z východního cípu ostrova kolmo k pevnině, čímž by neměl narušit svrchovanost Maďarské lidové republiky. Z důvodu relativní chyby výpočtu doporučuji toto jistící lano,“ domluvil a jako trumf vytáhl právě nalezené klubko prádelní šňůry.

Otec chodil zoufale po břehu a hledal Cicindelu solutu panonicu na pevnině, aby realizace plánu neproběhla. Marně.

„Počasí je vhodné pro zápis do Guinessovy knihy rekordů, jen ti komisaři mají zpoždění,“ slavnostně pronášel Miloš, zavazujíc mi šňůru kolem pasu. Táta se tvářil hodně starostlivě.

„Neboj, takhle mě hodil děda z loďky do Jizery, když mi byli tři,“ konejšil jsem ho.

„Dobře si na to, Jíro, vzpomínám, měli jsme z toho s mámou oba málem infarkt.“

„No, to teď nehrozí, máma tu není a Miloš to spočítal…,“ načež jsem se začal osmělovat.

„Dvakrát nevstoupíš do téže řeky,“ pronesl Miloš filozoficky a já začal plavat k ostrovu.

Bez vážnějších problémů jsem se vymanil z ještě silnějšího proudu, než jaký jsem předpokládal, který se mě snažil strhnout do středu průlivu, a po chvíli jsem přistál na cípu ostrůvku.

„Splet jsem si hlavatku s jeseterem!“ řval na mě Miloš z pevniny, významně si ukazujíc na zápěstí.

Ač se to zdálo být neuvěřitelné, zmíněný svižník na ostrůvku opravdu žil. Vytáhl jsem tedy zpoza plavek smrtničku a dal jsem se do práce. Na neštěstí bylo odpoledne teplé a slunečné, což je počasí pro lov svižníků velmi nevhodné. Pro nezasvěcené dodávám, že svižníci jsou asi nejrychlejší skupinou mezi brouky, výborní běžci i letci, jejichž aktivita a tím i rychlost jsou přímo úměrné okolní teplotě. V chladu jsou apatičtí, ale v teple před bouřkou jsou takřka nepolapitelní, létajíc rychleji než mouchy. Po hodině usilovného lovu jsem přesto asi patnáct Cicindel lapil.

              Táta s Milošem mě pozorovali ze břehu, cosi popíjeli a tvářili se téměř bezstarostně. Plavba zpět silným proudem s „jistícím lanem“ už žádné obavy nevyvolávala. Ani by asi žádný problém nenastal, kdyby se stará prádelní šňůra nepřetrhla právě, když jsem byl v nejsilnějším proudu průlivu. Co se v té době dělo na břehu jsem nesledoval, protože jsem se ve vlnách řítil do Maďarska, a to bez jakékoli možnosti se dostat ke břehu.

Jakmile jsem však minul konec ostrůvku, síla proudu výrazně polevila a já v klidu doplaval ke břehu v místech ústí slepého ramene.

Sto metrů špatně schůdným břehem zvládli hoši téměř tak rychle jako já řekou. Vypadali však výrazně hůř. Špatně chápajíc jejich rozpoložení, jsem je chtěl uklidnit:

„Smrtnička mi neuplavala, měl jsem ji za plavkama“ a vítězoslavně jsem jim předával cenný úlovek.

To však ještě nebyl konec všem vylomeninám toho dne. V tábořišti jsme se všichni napili čehosi ostřejšího. Táta s Milošem na uklidněnou a já abych prý neprochladl. Na břehu slepého ramene a cestou od něho do tábora jsme si všimli velmi vhodných míst ke sběru příbřežních střevlíků. Byly tam spoře zarostlé bahnitopísečné plážičky, v nichž suché počasí posledních týdnů vytvořilo mohutné praskliny. Zašlapávání prasklin, nebo jejich prolévání vodou z nich vyhánělo vzácné druhy střevlíčků, které jsme pak snadno chytali pomocí exhaustorů. Otec se na tyto skupiny brouků specializoval a učinil během svého života mnoho pozoruhodných nálezů, což bylo příčinou i důsledkem toho, že tuto metodiku lovu miloval.

Nejlepší místa jsme spatřili, jak to tak bývá, na druhé straně slepého ramena. Bylo jen asi deset metrů široké a klidná voda nebyla ani nikterak hluboká. Pro plavce bylo překonání toku snadným úkolem, a proto jsem se ihned začal také svlékat. Zcela neočekávaně se však rozhodl překonat vodu i táta. Nevím, zdali se k tomu jako absolutní neplavec odhodlal na základě předchozích událostí, ale značně nás tím překvapil. Požádal mě pouze, abych plaval před ním a klackem měřil hloubku dna. Chystal se tedy rameno ne přeplavat, ale přejít.

Uřízli jsme tedy větev, na kterou Miloš vyřezal rysku ve výši otcových ramen, přičemž se smál pod fousy, trousíc poznámky typu: „To jsou úplně biblické výjevy …“  a notoval si píseň „Přejdi Jordán!“

Přechod to tedy nebyl snadný, dno bylo bahnité a plné větví, takže moje měření byla jen velmi orientační. Ve dvou třetinách cesty sahala voda tátovi skoro po krk. Než dosáhl druhého břehu, mohl se dvakrát utopit.

Úlovky na druhé straně slepého ramene ale stály zato. Zpátky přes kanál jsme se však vraceli pouze já a Miloš. Táta si střihnul čtyřkilometrový obchvat, a když se vrátil, už měl připravenou večeři.

Přestože Miloš věštil jako zlatý hřeb tohoto vodními hrátkami naplněného dne bleskovou povodeň, proběhla noc v rybářské boudě naprosto klidně. Další den nás čekal lužní les.