Prožíváme renesanci antisemitismu nebo sionismu?

Možná jsme svědky obojího a možná, že se na tom dá dokumentovat skutečnost, že se opět po celém světě vyhrocuje etnická, rasová i náboženská nesnášenlivost. Má to jistě reálné důvody, které ale vždy někdo umí dobře podchytit. 

Vyjdu-li z definice pojmu antisemitismus, tak je to nepřátelství nebopředpojatostvůčižidůmjako představitelům židovského náboženství,etnické skupiněneborase. V širším smyslu by se však mohl chápat jako nenávist vůči veškerým semitům, tedy třeba i Arabům, ale tento výklad se aplikuje jen zřídka.

Musím nejdříve deklarovat své přesvědčení, že šíření nenávisti vůči jakémukoli etniku, rase či náboženství je svinstvo, které je třeba odsuzovat a v jeho určité podobě i trestně stíhat. Kdyby však byla trestná i určitá předpojatost k určitým rasám, etnikům a náboženským představám, byli bychom asi všichni zločinci.

Kam tímto konstatováním mířím? Přijde mi nešťastné vyčlenit z nepřeberného množství ras, etnik a náboženství jeden element a ten privilegovat, a to i přesto, že byly v minulosti na Židech páchány zločiny v podobě pogromů či nacistického holokaustu. U Židů se úzce spojuje etnikum s náboženství, což ve spojitosti s pohnutou historií a skutečností, že z judaismu vzešla ostatní monoteistická náboženství, činí velmi specifický fenomén. Připočteme - li k tomu vznik státu Izrael a jeho do současnosti trvající boj proti víceméně nepřátelským okolním islámským státům a také židovské diaspory a vazby, není ani překvapivé, jak se k problematice stavíme.

Problém je však v tom, že takový přístup vyvolává kromě sympatií a solidarity i nenávist. Představte si, co by se stalo, kdyby byla konkrétním zákonem kriminalizována předpojatost a nenávist vůči Romům, neřku-li vůči muslimům. Kromě všeobecného odporu by to způsobilo ohrožení i slušných a v souladu s našimi normami žijících Romů a muslimů. Někdo může namítnout, že aktuálně jsou třeba u nás nebo jinde v Evropě židé v jiné roli než třeba negativně vnímaní Romové nebo muslimové. Je to pravda a je to docela pochopitelné. Je to ovšem pravda jen tady a teď. Před sto lety byl u nás i jinde v Evropě antisemitismus takřka společenskou normou, podobně jako je dnes téměř standardem vymezovat se k problematickým etnikům a náboženstvím, jako jsou zmínění Romové nebo Arabové, potažmo obecně muslimové.

Tato skutečnost byla sice z části dílem určité politické propagandy, v rámci které je třeba vždy nalézt nějakého nepřítele (asi tak, jako dnes Okamurova SPD vystupuje proti muslimům nebo Romům), ale z části se to dotýkalo pro majoritní obyvatelstvo těžko akceptovatelné odlišnosti. Netýkalo se to jen rozdílných náboženských představ, svátků a rituálů, ale i rozdílných běžných společenských zvyklostí, uzavřenosti židovské komunity a z toho plynoucího nepochopení a odporu, což v případě ortodoxních komunit do určité míry přetrvává dodnes. Pochopitelně není vůbec nic špatného na sympatiích k židovskému národu, ani na solidaritě se státem Izrael, tím méně k židovskému náboženství, ale nemělo by se to obecné rovině projevovat na úkor jiných států, národů, náboženství a etnik.

Nelze si nevšimnout, že Židé jsou na vše, co se týká jejich náboženství, rasy, historie i současnosti velmi citliví, a to jak v případě jednotlivců rozptýlených všude po světě, tak i obyvatel státu Izrael a jeho politické a náboženské reprezentace. Má to logické historické důvody, stejně jako logické aktuální důvody, tedy historická příkoří a zločiny páchané na Židech, stejně jako permanentní ohrožení jejich státu a jeho obyvatel, ale nemohu se zbavit dojmu, že sami Izraelci někdy přilévají oleje do onoho blízkovýchodního ohně, a i jednotlivci mají někdy tendenci se prezentovat jako příslušníci Bohem vyvoleného národa.

Nemyslím to zle. Je správné a užitečné stále poukazovat na ony zločiny a bezpráví, stejně jako je správné podporovat právo Židů na nezávislý stát, ale není, myslím, důvod neustále vykopávat zakopané „válečné sekery“. Příkladem může být aktuální diplomatická roztržka mezi Izraelem a Polskem. Nerozumím tomu, co nutí izraelskéhoministra zahraničí Jisraela Kace na téma Polsko a holokaust prohlašovat: že Poláci sáli antisemitismus již s mateřským mlékem a zopakoval tak výrok, kterým v Polsku vyvolal pobouření už před téměř třiceti lety bývalý izraelský premiér Jicchak Šamir. Výroky o polském antisemitismu pak přidali i další politici a zvenku to vypadá tak, že je to Izraeli obecný názor. Přitom, jak už bylo uvedeno, byl antisemitismu v Evropě v 1. pol. 20. století zcela obecně rozšířen a akceptován. Jako v jiných státech, tak i v Polsku byli jistě lidé, kteří spolupracovali s okupanty a vyřizovali si prostřednictvím toho „své účty“, ale je absurdní to paušalizovat na všechny Poláky. V rámci objektivity je nutné konstatovat, že existovali a stále existují radikální sionisté, jejichž názory i praktiky si nezadají s názory a praktikami antisemitů.

Přijde mi tedy nešťastné zakomponovat do zákonů a jiných právních norem, stejně jako do zásadních a zcela konkrétních politických rozhodnutí skutečnosti, které vychází z nějakých aktuálních společenských nálad, sympatií a antipatií, byť by měli hluboké historické pozadí. Místo toho je dle mého názoru nutné hledat v kontextu minulosti, ale také s pohledem do budoucnosti zcela obecná pravidla aplikovatelná na různé případy a situace v našem vztahu ke všem národům, etnikům, rasám i náboženstvím.