Pravdivé výmysly aneb cosi o satiře

Z řecké Abdéry do českého Kocourkova je to sice fyzicky kus cesty, ale jinak jsou všichni satirici, co jich na světě bylo a je, bratry rodnými.

Abdéra bylo město ve starořecké Trákii, které mělo být v tamní lidové slovesnosti místem, kde žijí hlupáci a jacísi venkovští balíci. První zmínka o něm je v díle řeckého satirika Lúkiana, jehož dílo v novověku inspirovalo Martina Wielanda a později také Voskovce a Wericha, jejichž hra Osel a stín je zasazena právě do Abdéry, ale její děj však čerpá spíše z Aristofanových satir. Ve francouzské literatuře se objevuje obdobné městečko Brétizy, německým městem podivínů je Schild, Nizozemci mají svůj Kampen, Angličané Gotham, v Polsku městečku hloupých říkají Pacanów, v Srbsku Balov a ve Švédsku Tälje. No a my máme Kocourkov.

Kocourkovské příběhy vznikly patrně stejně jako jejich cizí obdoby coby lidová satira a z ústně předávaných anekdot se postupně dostaly do literatury. Už v 17. století se u nás kocourkovské historky objevily v knížkách lidového čtení, roku 1832 vydal Josef Jaroslav Langer svou alegorickou prózu Den v Kocourkově, mezi lety 1847–1848 vycházely Prokopu Chocholouškovi kocourkovské příběhy v osmi svazcích pod názvem Kocaurkow. V české literatuře se však klasikou kocourkovského žánru stala až kniha Ondřeje Sekory Kronika města Kocourkova, přičemž autor populárního Ferdy Mravence uvádí, že první historky o Kocourkově slyšel v dětství od svého otce.

Ještě před Sekorovým zpracováním proslavil fiktivní Kocourkov film U nás v Kocourkově, který podle předlohy Karla Poláčka natočil v roce 1934 Miroslav Cikán, jenž do hlavní role obsadil Jana Wericha a do rolí vedlejších celou plejádu tehdejších filmových hvězd. Film má prvky filmové grotesky i určité společenské satiry, která nemá takový absurdní charakter jako příběhy z pozdější Sekorovy knihy, a přestože vzniká ve stejné době jako zmíněná hra V&W Osel a Stín, postrádá jakoukoli protinacistickou notu, kterou se naopak hra Osvobozeného divadla vyznačovala.

Charakter příběhů Kroniky města Kocourkova je dán tím, že je tato kniha jako většina Sekorovy tvorby určena dětem, pro které je jistě k pochopení lidské hlouposti vhodnější ztvárnění očividně nesmyslných příběhů. Proto také lingvistické použití kocourkovských příměrů má poukazovat na úplnou absurditu počinů. Kocourkovská komunální satira má logicky cílit na představitele měst, obcí, případně států, kteří dělají věci zdravému rozumu odporující. Tímto se vlastně dostávám k meritu tohoto článku, jehož myšlenková příprava je právě opačná, tedy jak se některé reálné činy politiků blíží bláznivým kouskům jejich literárních předloh.

Vraťme se ale ještě k Lúkianovi. Tento filozof, básník a v prvé řadě satirik se narodil v Samosatě (dnes turecký Samsat) a jeho řecky psané dílo je s ohledem na dobu vzniku (2. stol. n.l.) pozoruhodné. Společným rysem jeho próz, většinou krátkých dialogů je zesměšňování náboženských představ, mýtů, pověr a bludů. Jeho satirické dílo pak tepe do lidské hlouposti a do společenských nešvarů, kteréžto se za těch téměř dva tisíce let příliš nezměnily.

Divadelní hra Osel a stín z pera pánů Voskovce a Wericha je rozhodně více než jen komunální satirou, autoři skrze humor kritizují společenské nešvary, ale i negativní aspekty politiky. Ve hře také zaznívají narážky na Hitlera, Mussoliniho a Dollfusse. Kocourkovština se však v podobě všemožných absurdních situací a dějových zvratů prolíná celým dramatem, což je prvek, který satiře sluší a bezesporu funguje už tisíce let.

Tato malá sonda do kocourkovské satiry má v zásadě pouze jediný důvod: Satira, ať už politická, komunální či obecně společenská může mít mimořádnou sílu, kterážto není vedena skrze pomluvy, vulgární útoky, bezzubé glosy nebo obehrané kritické komentáře, ale prostřednictvím humoru. Má také jednu specifickou vlastnost: velmi obtížně se jí čelí. Kritika se dá zpochybnit, pravdivou informaci lze přebít lživými informacemi, ale útok na satiru a satirika končí většinou jen zesměšněním útočníka.

Satira má však i jedno velké úskalí. Je to, ač si někdo možná myslí opak, mimořádně těžká disciplína. Dobrému satirikovi totiž nestačí jen smysl pro humor, talent, nápaditost a kreativita, ale musí mít mimořádný cit, aby odhadl správný okamžik, a hlavně správnou míru síly té či oné satiry. Umírněná satira není účinná a může působit až hloupě, a když se to s radikálností přežene, může ta snadno vyvolat obecný odpor.

Vrátím-li se ke kocourkovské satiře Ondřeje Sekory, je patrné, že satirickému pohledu se dá učit již od dětství. A jak to tak bývá, z dítěte, které umí aplikovat do svého života humor, vyroste dospělec, který může humor včetně satiry konzumovat, tvořit a také ho dokáže, stane-li se sám terčem, přijmout.

Satira, dříve česká parádní disciplína, se vytrácí. Lze sice zaregistrovat mnohé pokusy, a to v různých formách, ale dle mého soudu a vkusu jim vždy něco chybí. Autoři často sklouznou do trapnosti, zbytečné vulgarity anebo naopak svázáni všudypřítomnou korektností plnohodnotnou satiru vlastně ani neprodukují. Neměli bychom také zaměňovat satiru a nekorektní humor. Podstatou satiry je nekorektní legrace, ale nekorektní humor není sám o sobě satirou.

Specifickým druhem satiry je satira politická. Dobrá politická satira je ještě komplikovanější v tom, že kromě zmíněných podmínek si musí autor počínat velmi chytře a někdy i odvážně. Dle mého soudu je aktuálně jediným kvalitním politicko-satirickým pořadem Šťastné pondělí Jindřicha Šídla. Myslím si, že právě tento ostřílený novinář přesně naplňuje to, co bylo výše zmíněno. Přestože je obecně známo, jak je Šídlo ideologicky a politicky orientován, pálí do všech a do všeho, co se mu jeví směšné, hloupé a také nebezpečné. Lze si všimnout, že je za to upřímně nenáviděn politiky z celého politického spektra, což je pro satirika nejvyšší možné ocenění.

Je to tak, satira musí vytvářet kontroverze a satirik musí být nenáviděn či v lepším případě neoblíben těmi, které zesměšňuje a tím i jejich posluhovači i příznivci. Onehdy jsem se tuto skutečnost pokusil vyjádřit v jednom dvojitém limeriku, kterýžto pro odlehčení připojuji:

Když stahují satiriky

v zájmu lepší politiky

pro výstrahu z kůže,

potěšit to může

prezidenta republiky.

*

Jenže kůže satiriků

řve na celou republiku,

z bubnu jak z té basy

na šéfa hradní chasy

o všech svinstvech do puntíku.