Pozitivní příklad inkluze na blogu iDnes

Jistý bloger si neumí přestavit, že by byl ve třídě s dětmi s tělesným postižením nebo poruchami učení.Autoři na tomto serveru však evidentně nemají problém publikovat na témže místě a za rovných podmínek s kolegy hendikepovanými.

Dovolil jsem si použít tento příklad, protože se na něm dá dobře demonstrovat, že inkluze ve smysluplném rozsahu je zcela přirozená a zcela normálně funguje. Nikoho se snad nedotkne konstatování, že úroveň autorů a jejich děl vykazuje mnohdy značný rozptyl. Je zde možné číst téměř profesionální články, stejně jako slátaniny s kupou pravopisných chyb. Ne každému se také vždy všechno povede. Při respektování základních a velmi obecných pravidel však všem na stejném místě jejich články vyjdou. Ty úplně špatné se asi pouze nedostávají do nějakých výběrů, ale to ještě neznamená, že nemohou mít svůj „komerční“ úspěch.

Tento v dobrém smyslu rovnostářský princip stejně jako v případě školství prostě akceptuje různorodost v nadání, vzdělání, v dispozicích a indispozicích, v názorech a postojích. Ta různorodost je obecně obohacující, přestože v konkrétních případech to tak člověk nemusí cítit. Napsal jsem článek na základě toho, že jsem si přečetl blog jiného autora. Absolutně s ním nesouhlasím a jeho autorovi si mohu myslet ledacos, ale inspiroval mě k nějaké úvaze a vlastnímu textu. Tento autor, aniž si to asi sám uvědomuje, je tedy vlastně inkludován do společenství standardních blogerů, ze kterého se na straně druhé poněkud vyčleňují hotoví publicisté či spisovatelé nebo mimořádně povedená díla.

Pochopitelně zde nemůže publikovat úplný analfabet, stejně jako do třídy normální školy není rozumné začlenit dítě slepé, hluché nebo vážně mentálně retardované. Většinou je to jasné, ale někdy je asi těžké určit hranici toho, kdo ještě ano, a kdo už ne, ale myslím si, že je to jak v případě školy, tak nějakého veřejného prostoru, na těch, kdo tento prostor spravuji. U školy je to její vedení, které musí znát své personální a technické možnosti, u blogu jsou to asi nějaké interní normy jeho provozovatele. Moje děti chodily do školy, kde inkluze normálně fungovala ( ještě dříve než jsme znali význam toho slova) a nijak jim to neuškodilo, právě naopak. Umím si tedy představit, že bych do takové třídy chodil, stejně jako dnes nemám problém s tím, že publikuji na stejném místě jako autoři fatálně rozdílné mentální úrovně.