Potvrzeno! Brouk Pytlík je nesmrtelný!

Mohlo by se zdát, že se to rozumí samo sebou, protože kreslení hrdinové jsou nesmrtelní z podstaty věci, ale nesmrtelný je zjevně i jeho předobraz, stejně jako používané příměry. 

V názvu a perexu jsem si dovolil spojit frázi a přirovnání týkající se postavy ze Sekorova Ferdy Mravence, a sice jednak jako to okřídlené rčení, které v různých obměnách vyjadřuje, že někdo uvažuje o nesmyslech nebo zbytečnostech - přemýšlí o nesmrtelnosti brouka Pytlíka, a také jsem použil brouka Pytlíka jako synonyma pro člověka, který se prezentuje, že všechno ví a všechno zná, do všeho se plete, ke všemu se vyjadřuje, ale ve skutečnosti je to takový nešika a hlupák.

Postavičky z knížek pro děti mají jako konečně všechny postavičky určitý předobraz v reálném světě. Myslím, že Ferdů Mravenců mnoho není, a proto také na nás působí tento hrdina poněkud cize, možná až ve své dokonalosti a charakternosti nepříjemně. Naproti tomu brouků Pytlíků je plný svět, a tak je nám analogicky tato postava blízká a sympatická. Pytlíkovo specifikum je ještě v tom, že nikdy není ničeho strůjcem, pro úspěšné i neúspěšné vědátory a tvůrce máme jiné alegorické postavy, Pytlík je prototypem takového jedince, který přijde k hotovému nebo započatému dílu, nápadu nebo úkolu a počne je kritizovat, vylepšovat a dokončovat, až se mu podaří to celé zkazit. V pohádce někdo jiný vše napraví a Pytlík se pak může bezostyšně prezentovat jako ten, který to celé vyřešil.

Už je to docela dlouho, co jsem měl otevřeny Sekorovy knížky, velmi dlouho jako jejich dětský čtenář a dlouho jako čtenář – otec, navíc mě jako entomologa vždy docela iritovalo, že všichni zástupci hmyzu mají jen dva páry nohou místo šesti a pavoukovci šest místo osmi, nicméně s brouky Pytlíky se potkávám stále. Toto přirovnání mě napadlo, když jsem dnes ráno četl některé komentáře na své předešlé články, což jsem z důvodu duševní hygieny nějakou dobu odkládal. Úplná sbírka brouků Pytlíků! Stačilo by je (to je, prosím, nadsázka) šetrně usmrtit, vypreparovat, správně určit, opatřit příslušnými identifikačními štíty a přidat k ostatním exemplářům do krabice. Byla by to hezká sbírka, jen nevím, jestli bych z ní mohl mít radost. Asi ne.

V předešlém článku jsem se zamýšlel nad tím, jak zavádějící může být povrchní hodnocení lidí, národů nebo etnik, a jak je na základě toho pošetilé, definovat něco jako národní povahu, charakter a rysy společné pro všechny jedince na nějakém území. Kdybych nás měl teď z pohledu toho, co se mi honí hlavou, hodnotit, řekl bych, že jsme národem brouků Pytlíků, dopustil bych se tak toho, co jsem sám kritizoval, a tak řeknu spíše, že si své „Pytlíky“ každý nosíme v sobě, a je na našem okolí a hlavně na nás samotných, jestli zůstanou skryti, nebo se naopak projeví v celé své kráse.

Chci tím říci, že pytlíkovské počínání je třeba zesměšňovat, tak jak to činí i autor knižní předlohy, je totiž vždycky šance, že si někdo uvědomí, jak nechal svého Pytlíka přerůst přes svého Ferdu, kterého má v sobě také asi každý. Jak místo toho, aby dělal a vyjadřoval se k tomu, čemu rozumí, o čem přemýšlí, co je schopen domyslet, a co je skutečnou podstatou jeho názoru, se pytlíkovsky staví do role toho, kdo jen neguje, kritizuje, aniž by svoji negaci a kritiku odůvodnil a svůj názor podepřel argumenty.

Brouk Pytlík je nesmrtelný, ale není určitě nutné, aby byl tak hojně rozšířený.