Poslanci skandálně pohrdají naším právním systémem

Sněmovna nerozhodne o vydání Babiše a Faltýnka dokud neprostuduje vyšetřovací spis.To je rozhodnutí mandátového a imunitního výboru. Nutno dodat, že skandální rozhodnutí.To může rovnou Sněmovna rozhodnout o jejich vině či nevině. 

Ptáte se, proč mi přijde toto rozhodnutí skandální? Asi někoho napadne, že si přeji, aby oba skončili za katrem a hnutí ANO se zkomplikovalo vládnutí a obecně ho to oslabilo nebo dokonce zlikvidovalo. Tedy, ne že bych si nepřál oslabení tohoto hnutí, ale podporoval bych v takovémto případě vydání poslance kterékoli strany, bez ohledu na mé sympatie. Vydání poslance je cesta k tomu, aby se ten očistil nebo byl odsouzen a strana se od něho mohla distancovat (konečně i v tomto případě je ve hře možné selhání jednotlivců ne celého hnutí ANO).  Pokud partaj svého člena v Parlamentu podrží, a nevydá ho, ten se nikdy nezbaví podezření a jeho strana je tím poškozena.(Tedy měla by za normálních okolností být tím poškozena.)

K celé této problematice je nutno přistupovat principiálně. Ústava pouze konstatuje fakta, k pochopení je třeba se zamyslet nad důvody, proč jsou poslanci a senátoři takto chráněni.

Čl. 27 ( Ústavy ČR)

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.

(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.

(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.

(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.

(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

To je vše.

Kromě imunity hovoří článek 27 ještě o tzv. indemnitě. Ta vylučuje, aby se hlasování či projev na půdě parlamentu vůbec staly základem trestního stíhání, a zaručuje tedy naprostou svobodu při zákonodárné činnosti. To je jistě správné a nezpochybnitelné, ale původní smysl poslanecké imunity byl především chránit zákonodárce a vůbec různé významné ústavní činitele před vydíráním a různými formami nátlaku a zamezit ohrožování funkčnosti parlamentu účelovými trestními oznámeními.

A teď se můžeme zeptat, jestli existují nějaké důkazy o tom, jestli nějaké trestní oznámení a následné vyšetřování a obvinění obou pánů je snahou omezit svobodu výkonu poslaneckého mandátu a zákonodárné činnosti Parlamentu. Nic takového, oba obžalovaní jsou důvodně podezřelí z dotačního podvodu, který nemá s mandátem poslance nic společného. Nikdo, ani pan předseda v teatrálních vystoupeních, nebyl s to reálně zpochybnit odůvodněnost vyšetřování ani přinést důkaz o podjatosti či snad zaúkolování orgánů činných v trestním řízení. Sněmovna tak nemá žádný důvod k nevydání a nějaké studium vyšetřovacího spisu je absurdní, protože vznikem poslaneckého mandátu nevzniká žádná kvalifikace soudce, státního zástupce či vyšetřovatele policie, přestože je ve sněmovně i ve zmíněném výboru asi dost právníků. Hlasování podmíněné doručením spisu a výslechem vyšetřovatele je pohrdáním naším právním systémem, a to osobami, které by měli jako první tento princip ctít a pokud jim nepřijde dost dobrý, jsou to právě oni, kdo ho mohou měnit a vylepšovat.

Jinými slovy, dle mého názoru má mandátový a imunitní výbor pouze projednat a zvážit, jestli žádost o vydání neohrožuje principietmě svobodu výkonu poslaneckého mandátu a Sněmovnu. Pokud zjistí, že nikoli, má Sněmovně doporučit vydání, a ta tak neprodleně učinit. Trestní stíhání poslance, potažmo člena vlády a premiéra je samo o sobě natolik vážnou záležitostí, že si lze těžko představit, že by bylo neodůvodněné. Není ani od věci si také vzpomenout na to, že "jenom" morální selhání Stanislava Grosse a Petra Nečase vedlo k jejich rezignaci a odchodu z vysoké politiky. V tomto ohledu má naše politická kultura zjevně úroveň sestupnou.

Na závěr je nutno dodat, že míra poslanecké imunity u nás je jednou z nejvyšší v Evropě a je naprosto nesrovnatelná s imunitou poslanců v západních demokraciích. Její amorální zneužívání v případech očividného a vážného porušení zákona by mělo dovést veřejnost k mínění, že by toto privilegium mělo být zcela zrušeno nebo omezeno na zmíněnou indemnitu a záležitosti týkající se bezprostředně výkonu poslaneckého mandátu.