Pomsta Schrödingerovy kočky

Zároveň živá i mrtvá kočka opustila krabici a řádí ve světě, který donedávna vypadal docela pochopitelně. Nyní i jen snaha o pochopení ovlivňuje to, co má být pochopeno.

Neděste se, nehodlám fušovat do řemesla kvantovým fyzikům, nicméně když už jsem se rozhodl tuto metaforu stále méně pochopitelného stavu světa použít, sluší se osvětlit, oč jde. Teorie kvantové fyziky popisuje chování hmoty a energie na atomové a subatomární úrovni, tedy v prostředí, kde principy klasické fyziky selhávají. Kvantová mechanika je empiricky ověřitelná, což potvrzují technologie jako kvantové počítače, lasery, tranzistory, systémy GPS či fotovoltaické články, ale sama podstata je těžko uchopitelná. Důvod je prostý: kvantové jevy odporují našemu vnímání světa, senzorickému hodnocení, intuitivním předpokladům a logice. Zapamatujte si pojmy „vnímání“, „hodnocení“, „předpoklady“ a „logika“, ještě o nich bude řeč.

Vraťme se ale ještě na chvíli k té teorii. Základem kvantové fyziky je Heisenbergův princip neurčitosti, který říká, že nemůžeme přesně vědět, kde částice je a zároveň jak rychle se pohybuje. Čím přesněji víme jedno, tím méně přesně víme druhé. Částice může být zároveň ve více stavech najednou. Tento problém se populárně vysvětluje příkladem se Schrödingerovou kočkou.

Schrödingerova kočka je myšlenkový experiment, který ilustruje paradox kvantové superpozice. V této modelové situaci je kočka v neprůhledné krabici spolu s radioaktivním atomem, Geigerovým počítačem, kladivem a lahvičkou s jedem. Pokud se atom rozpadne (což je kvantový jev s pravděpodobností), systém spustí mechanické kladivo, které rozbije lahvičku a kočka zemře. Dokud není krabice otevřena a stav kočky pozorován, je podle kvantové mechaniky kočka zároveň živá i mrtvá (v superpozici). Otevření krabice způsobí „kolaps vlnové funkce“ čímž nastane jeden ze dvou stavů – buď živá, nebo mrtvá kočka. https://cs.wikipedia.org/wiki/Schr%C3%B6dingerova_ko%C4%8Dka

Mohlo by se zdát, že výše uvedené je na hony vzdálené od námi senzoricky i myšlenkově vnímaného světa. Ale je to opravdu tak? Když zhlédnete televizní politickou diskusi (jakoukoli jednu z tisíců), zjistíte, že podle toho, kdy, jak a proč někdo komentuje to, co je v „zavřené krabici“, žijeme zároveň v demokracii i v totalitě, v blahobytu i ve spálené zemi, máme svobodu projevu, nebo všeobecnou cenzuru, státní rozpočet je zároveň realistický i šílený, ekonomická data jsou vylhaná a pravdivá, střety zájmů jsou i nejsou, Rusko je reálnou hrozbou a chimérou. Titíž lidé pak mohou být spasiteli i ničiteli, blázny, lháři a podvodníky, stejně jako bytostmi obdařenými všemi ctnostmi.

Z logiky věci by mělo stačit „krabici“ otevřít a zjistit tak, jak na tom „ta kočka“ je. Jenomže v tom okamžiku zapůsobí jiný kvantový element: ten počin totiž ovlivní samotnou podstatu experimentu. Třeba v té bedýnce už žádná kočka ani není, běhá si živá po světě, nebo mrtvá, to podle toho, jakou ji kdo chce mít. Myslím si ale, že stále většina z nás žije ve světě, ve kterém, byť to mnohdy neumíme říci s určitostí, věci jsou, nebo nejsou, existuje pravda a lež, správný úsudek i omyl a je možné bez relativizování určit dobro i zlo. Nemohu se ovšem zbavit pocitu, že se vytrácí snaha výše zmíněné hledat.

Smiřujeme se s tím, že žijeme v kvantovém chaosu, ve kterém bez ochoty se k něčemu dobrat přebíráme to, co se nám líbí, co je jednoduché a co je také výhodné. Tupě opakujeme, co nám někdo nabulíkuje, a bez ověření a přemýšlení přejímáme informace, argumenty i celé doktríny. Možná celá naše civilizace směřuje ke kvantové neurčitosti, v rámci které není možné říci s jistotou vůbec nic, ale toho se snad nedožiji. Dost na tom, že se musím dívat na to, jak tento proces již počal. Pane Schrödingere, tu kočku jste tam neměl zavírat!