Pojďme si tady odhlasovat, že příští rok nepojedeme do Turecka na dovolenou!

Tím jistě zasadíme tureckému režimu tvrdou ránu, která bude mít za následek ukončení invaze proti Kurdům. Takový charakter a sílu mají opatření, která zatím navrhují světové mocnosti, nadnárodní organizace a také náš Parlament.

„Odsuzujeme turecký útok na území jiného státu a na základě toho dočasně pozastavujeme dodávky zbraní pro Turecko,“ až takhle drsně se rozšoupli naši poslanci a naše vláda. Nejsou ovšem žádnou výjimkou, podobné plané deklarace a absurdní opatření navrhly i jiné parlamenty, jiné vlády i EU. Amerika ústy Donalda Trumpa vede zatím jen silácké řeči, přestože v době, kdy USA mohly něco zásadního udělat, hrály roli mrtvého brouka. Podobně se chovají i Rusové, kteří stejně jako Američané jen dokola opakují, že k tomu nedali Turecku svolení. Asi se jich Erdogan nezeptal a stačilo mu to, že mu to nikdo nezakázal.

O úmyslech Turecka pochopitelně musely USA, NATO, stejně jako Rusko předem vědět týdny, možná měsíce. Patrně však nezazněla žádná ultimáta a žádné významné hrozby. Naopak se opět naplno uplatnila taktika vyčkávání, co na to veřejné mínění, a jak se tato záležitost bude hodit do různých mocenských her. Jelikož se nyní ukazuje, že veřejné mínění prakticky v celém civilizovaném světě agresi Turecka odsuzuje, počínají se všichni politici předhánět ve velkohubých prohlášeních. Už je ovšem pozdě, operace turecké armády pokračuje a nezastaví ji nějaké sankce na „vývoz ořechů a dovoz ledniček“. Moderních zbraní má turecká armáda evidentně dost a zákaz jejich prodeje Turecku má být součást následných opatření až poté, co se tento zásadní problém vyřeší. 

Na tomto příkladu lze nejen sledovat populismus politických reprezentací mnohých zemí vyjadřovaný opatrností, aby si to politici u někoho náhodou nerozházeli, ale také neakceschopnost nadnárodních struktur. EU na základě svých komplikovaných a „totálně“ demokratických procedur v takovýchto případech zcela selhává a OSN se již dlouhodobě ukazuje jako zbytečná organizace, která pokud se vůbec na něčem díky možnosti veta ze strany světových mocností dohodne, nemá prostředky, jak svá usnesení razantně vymáhat.

A tak mezitím, co se jedná a žvaní, umírají lidé, tisíce rodin utíká ze svých domovů a Kurdové, kteří oprávněně očekávali respekt ze strany spojenců, po boku kterých se zásadně zasloužili o porážku ISIL, hledají spojence jinde. Už poněkolikáté si také prožívají deziluzi o "demokratickém a spravedlivém Západu", který jim již na počátku 20. století sliboval vlastní stát a pak nečinně sledoval ligvicidu a v některých případech téměř genocidu ze strany Turecka. Toho Turecka, které dlouho Evropa milovala a které považovala téměř za svou součást, ale které do Evropy evidentně nepatří.

Je možné, že pasivitu evropských států a EU způsobuje i prohlášení tureckého prezidenta Erdogana, který vyhrožuje, že vpustí do Evropy miliony uprchlíků a také nově deklaruje, že invaze na kurdské příhraniční oblasti v Sýrii  slouží k tomu, aby pro ony uprchlíky zajistil bezpečná území. V tomto ohledu se domnívám, že se Evropa nesmí nechat vydírat a razantně migrační problémy řešit sama na územích, odkud běženci odchází. Bezpečnou zónu pro uprchlíky mohla EU vyjednat se syrským či iráckým režimem sama a sama se také podílet na jejím vytvoření a zabezpečení. Prohlášení o humanitárních důvodech vojenské operace jsou pak naprosto směšná.  

Působí zcela absurdně, jak se až nyní EU i USA jakoby diví, co je Turecko za spojence a členskou zemi NATO, když vůbec nerespektuje z toho plynoucí politiku a dělá si jen svou vlastní, která vyhovuje jenom tureckému režimu. Jak jsem již uvedl, již před několika týdny měla zaznít taková ultimáta a takové hrozby, které by turecký režim nemohl ignorovat, a pokud ano, tak neměli být z příhraničních území Sýrie američtí vojáci staženi, ale naopak mělo být toto území obsazeno speciálními jednotkami spojeneckých armád. V této souvislosti se tak nabízí otázka, k čemu jinému takové jednotky máme a proč dávají státy NATO 2% HDP na zbrojení?