Pohled na růžový tank přes tmavé brýle

…by měl změnit pouze růžovou na starorůžovou. To ovšem záleží na tom, jaké jsou to brýle, a jaké oči s jakou řídící jednotkou jsou za nimi.Také snaha spojovat vše se vším vede k tomu, že buď je vše špatné, nebo dobré. A ono není.

Je to vlastně polemika s tím, jak se může někomu jevit svět přes jakési osobní prisma, které je schopno zkreslit vše z běžného pohledu dobré na špatné a opačně. Je to však i polemika se sebou samým, jak nahlížet projevy odporu nebo naopak příklonu k počinům, které rozdělují naši společnost.  

Četl jsem hodně kritický názor na „umělecké počiny“ typu: „růžový tank“ a potažmo s tím ještě kritičtější hodnocení autorů takových „uměleckých děl“. Neměl bych problém s polemikou, jestli je něco takového umění, protože to je jen slovo, pod kterým si lze představit mnohé dnes, tím spíše v různých dobách. Jestli je či není uměním performance, je ve své podstatě úplně jedno, protože není ani umění jako umění. Je něco jiného tvořit než interpretovat, je něco jiného tvořit za účelem užitku či touhy po kráse a něco jiného může být tvorbou nutit k zamyšlení, varovat či provokovat. Vše z toho se však dá udělat dobře nebo špatně. I provokace performera může být zdařilá nebo ne, a to nemluvím o tom, jestli ten tank byl natřený i zespoda. Takže ať už to budeme brát jako umění nebo pouhou provokaci, protest, názor, postoj či cokoli podobného, tak je to nějaký veřejný počin, který vyvolá různé kontroverze v souvislosti s postoji hodnotitelů. A o to možná právě jde.

Nemusí to tak vypadat, ale jsem ve svých postojích k umění poměrně konzervativní. Vyrůstal jsem v uměnímilovné rodině a poměrně brzy jsem začal chápat abstrakci, ale záhy jsem si v ní vytvořil i své meze. Bylo mi však také vštípeno nehodnotit v rámci těchto vlastních mezí meze druhých, byť by se mohlo zdát, že ani žádné nejsou. K umění patří svoboda stejně jako k touze vyjádřit nějaký názor.  Že se pak nebude něco líbit jiným lidem s jiným vkusem nebo s jinými názory, je jasné, ale je-li s tím spojena tolerance a svobodomyslný duch, nebude takový počin odsouzen.  Abych byl trochu adresnější, nejsem obdivovatelem Davida Černého, jako člověk mi dokonce leze na nervy, ale respektuji jeho počiny, růžovým tankem počínaje, obří otočnou bustou Franze Kafky konče. A mluvím jen o respektu k těmto počinům, nehodnotím ty projekty ani správnost nějakých, možná neúměrných a nerozumných investic do nich.

Jak růžový tank souvisí s údajnou dehonestací zásluh Sovětského svazu na osvobození a s „Poutí smíření“ je patrně jasné. Tank č. 23 byl narůžovo přetřen velmi brzy po ukončení období naší historie, které se nevyznačovalo právě nestranným hodnocením dějin. Byla to recese, provokace a možná také upozornění právě na tuto skutečnost. Nemyslím si, že někdo chtěl a chce znovu měnit historická fakta a upírat zásluhy těm, kteří je mají, ale náš osvoboditel se v rámci oněch historických reálií zdiskreditoval sám. Ukázalo se, že sovětský režim, který měl zásadní zásluhu na porážce hitlerovského Německa, nebyl o mnoho lepší, než režim nacistický, a to jak před válkou, tak i po ní, a osvobození Československa pak mělo čtyřicet let poněkud trpkou příchuť korunovanou po třiadvaceti letech „osvobozením“ v ´68. I tak lze chápat symboliku růžového tanku.

V nedávných dnech tento symbol provází Pouť smíření a opět vyvolává kontroverze. Proč?  Koho uráží zjemnění symbolu války? Asi toho, kdo se usmířit nechce. Jacísi „ Slušní lidé“ se patrně usmiřovat nechtějí. Sedmdesát let po válce, chtějí mít jasno: Rusové byli dobří hrdinové, Němci zlí nacisti a do toho ještě „spravedliví“ Češi a Moravané si oprávněně vyřizovali své účty. Řekl bych, že SMÍŘENÍ je právě to a pouze to, co má dnes smysl, společně s připomínáním si toho, jak zločinné režimy dokážou nakazit a zkazit celé generace příslušníků národů, kteří jim k tomu dají prostor, a jak válka nakazí i ty, kteří nejsou nositeli oněch idejí. Rusové si stále udržují svůj „kult pabědy“, přestože aktivních účastníků války je už pomálu. Přijde mi to trochu jako projev zoufalství, protože asi jen na máloco ze své novodobé historie mohou být hrdí, a tak jsou hrdí na své utrpení. Ruský národ prožil ve dvacátém století nepředstavitelná utrpení, před válkou, během války a bohužel část národa i po ní, a ve století předcházejícím to nebylo o moc lepší. Vzpomínat na utrpení svých předků mi přijde trochu smutné, řekl bych, že je zdravější se dívat vpřed s vědomím, abychom neopakovali chyby svých předků.

Nechci ale hodnotit ruský naturel, i velká část Němců jistě prodělala sebereflexi poraženého nacistického státu, ale byla to sebereflexe krátká, protože dvacet let po válce bylo už Německo opět vyspělým státem a za dalších dvacet let převzalo roli evropského lídra. Má být Němcům hanba za činy svých předků? Proč? Úplně stačí se od nich jen jasně distancovat, což myslím udělali, a to mnohem výrazněji, než se Rusové distancují od hrůz svých komunistických režimů. Přesto ale aktuální politika Německa možná ještě ozvěny nacismu reflektuje, a to až přehnanými projevy tolerance a samaritánství. I to se mi jeví jako vcelku pochopitelné společně s určitou pýchou, že oni na to mají. A mají. A svou vlastní zásluhou. Naopak naše sebevědomí je stále jakési pošramocené. Jako bychom nevěděli, na co máme být hrdí, za co se máme hanbit, na co máme navazovat a čeho se máme vyvarovat. Tato epizoda je jakousi miniaturou obecných pochybností, s kým vlastně jsme, proti čemu jsme, a kam vlastně patříme. Živíme si pocit, že stále někomu musíme vyjadřovat vděčnost a zároveň se proti někomu vymezovat, aniž to po nás někdo chce a zavdává k tomu příčinu.

Tank č. 23 na bývalém náměstí Sovětských tankistů, což bylo do roku 1951 Štefánikovo náměstí a od roku 1990 to je náměstí Kinských, byl symbol. Symbol mnohého, jak už který pohled onu symboliku chce vnímat. Úplně stejné je to s jeho růžovou podobou. Byly to symboly vyjadřující různé emoce, pochopitelné v příslušné době a snad pochopitelné i dnes. Historie má v prvé řadě promlouvat fakty a hledat v těchto symbolech politikum je cesta do pekel, stejně jako nekonečné připomínání si historických křivd a nevyřízených účtů.