Plebiscit pro plebejce

Řeč bude o koaličním návrhu zákona o referendu, který poputuje do Sněmovny. Nutno říci, že to v případě schválení bude „referendum, jaké svět neviděl“.

Nejdříve se musím omluvit, že jsem se nechal zlákat– jak už se mi to tak stává – etymologickou hříčkou vycházející z latinského slova plebs. Teď si ale uvědomuji, že to vlastně ani hříčka není, protože obě slova, plebiscit i plebejec odkazují na „lid“, podstatná jsou však různá pejorativní zabarvení, což se týká nejen plebejce, ale i plebsu, nikoli však plebiscitu, kterýžto navíc není zcela synonymem slova „referendum“, jelikož se má používat jen pro fatální lidová hlasování, třeba o státní suverenitě apod., což návrh referenda vylučuje.

Řeč tedy bude o koaličním návrhu zákona o referendu, který poputuje do Sněmovny. Nutno říci, že to bude „referendum, jaké svět neviděl“. Tedy vyhovění přání lidu přímo rozhodovat o věcech veřejných, a s tím i naplnění předvolebních slibů a programového prohlášení vlády, a zároveň zabezpečení toho, aby se fakticky referendum nemohlo realizovat. Osobně mi ten počin v rámci rčení „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ přijde legrační, nicméně jsem na druhou stranu potěšen skutečností, že se v naší parlamentní demokracii přímá demokracie praktikovat nebude.

Parametry vládního návrhu to totiž prakticky znemožňují. Posuďte sami. Referendum bude možné vyhlásit na základě petice 300 tisíc lidí nebo návrh Parlamentu. Aby bylo závazné, pro vítěznou odpověď bude muset hlasovat alespoň 35 procent oprávněných voličů, tedy zhruba 2,89 milionu lidí. (Kolik by se jich muselo zúčastnit?) Navíc je na přijetí ústavního zákona nutný souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Ve sněmovně by tak kabinet potřeboval na schválení zákona 120 hlasů. ANO, SPD a Motoristé jich mají 108, o Senátu ani nemluvě, takže to je v rukou opozice, která to však asi klidně může posvětit.

Celé to tak vypadá jako šaškárna, nicméně i tato záležitost poukazuje na skutečnost, že tato vláda řeší populární zbytečnosti, aby nemusela řešit nepopulární nezbytnosti. Financování veřejnoprávních médií či „lex kratom“ jsou toho ukázkovými příklady. Je smutnou skutečností, že určitá část veřejnosti se tím patrně nechá ošálit: „Vláda maká, chce nám ušetřit dvě stovky měsíčně, chrání mladé lidi mezi 18 a 21 lety před tím sajrajtem a teď nám dokonce touží umožnit, abychom se sami rozhodovali bez ohledu na politiky.“ Chichichi!

Co na tom, že podle předkládací zprávy k zákonu lidé nebudou moci v referendu hlasovat o otázkách, které by například směřovaly ke změně podstatných záležitostí demokratického právního státu a k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Referendem nebude možné ani zasahovat do soudních a správních řízení, daňových povinností či činnosti České národní banky. Jak vláda uvedla již v programovém prohlášení, předmětem referenda nebude ani členství Česka v EU a NATO. Hlasováním nebude možné odvolávat či jmenovat lidi do funkcí. Takže si milí občánkové můžete v obci odhlasovat, jestli chcete z rozpočtu spíš novou kanalizaci, nebo školku, což konečně můžete i teď.

V tomto ohledu je mi až líto (blbost, vůbec mi to líto není) Okamurovy SPD, kterážto má tu „přímou demokracii“ rovnou v názvu. Už vidím pana předsedu, jak hřímá, že konečně se naplnil smysl jeho politické existence a také vidím jeho přívržence (teď bych to ošklivé slovo klidně užil), jak jásají, že mohou vládnout a rozhodovat. Upřímně jim ten bláhový pocit přeju.