Pivní sýr "Žumbera"

Byla jednou jedna hospůdka jménem „Dřevák“. Bylo to v pražské Libni a bylo to v „idylických“ dobách, kdy pivo stálo 1,70 Kč, obloha byla modřejší, než je dnes, slunce svítilo trochu jinak a holky byly…no, co vám budu povídat…

Tak v této době do této hospůdky chodila parta študáků z nedalekého gymnázia. Nejdříve tam chodili, byvše nezletilí, jaksi ostýchavě, později se osmělili a začali navštěvovat hospůdku nejen po škole, ale i před odpoledkou. Nakonec patrně usoudili, že je jim třeba školy života více, a tak tam chodili někdy i místo vyučování.

Tu hospůdku provozovala jen jedna osoba. Byla to dáma zcela neurčitého věku, které se říkalo máma, a když někdo něco chtěl, řekl: mámo, prosím vás…Dnes to může působit divně, ale v té hospodě měli jen jeden druh piva, točenou limonádu, šest druhů destilátů a máma vařila také kafe s lógrem. Prý bylo možné si objednat i čaj, ale za čtyři roky pravidelné docházky jsem nespatřil nikoho, kdo by něco takového udělal.

„Jídelní lístek“, prezentovaný zásadně verbálně, se sestával z šesti pokrmů: utopenci, tlačenka, sekaná (bylo možno si poručit teplou i studenou verzi), tlačenkový salát (z tlačenky jinak již nepoživatelné s takovým obsahem octa a pepře, že složení pokrmu bylo možné určit jen vizuálně), párky a pivní sýr.

Bylo z dnešního pohledu hrdinstvím, si zde něco k jídlu objednat, ale konzumace pivního sýra „Žumbery“ bylo i tenkrát výrazem určité deviace. Podle aktuálních standardů Evropské unie by něco takového muselo být dnes uchováváno v izobarické komoře, podáváno v ochranných prostředcích a konzumováno na základě podepsání reverzu v přítomnosti lékaře a notáře. Tenkrát se to však dalo chápat pouze jako projev jisté dekadence.

Příslušný sýr tedy nedlel v žádné ochranné atmosféře, ale pod prostým skleněným víkem, které když se odklopilo, tak okolo letící masařka byla mrtva dříve, než se dotkla podlahy lokálu. Správně uleželý pivní sýr také neležel jen tak pasivně na tácu, ale vykazoval určitý autonomní pohyb, a to zvláště tehdy, když byl přinášen konzumentovi.

Servírován byl zásadně vcelku se sekanou cibulkou, třeným česnekem, mletou paprikou a pepřem. Pracovním nástrojem byla vidlička, nůž se používal coby pitevní nástroj jen otevření zdechliny. Po tomto zahájení nebylo prakticky nutné ingredience míchat, zamíchali se sami.

Konzumace pivního sýra „Žumbery“ byla logicky spojena i se skutečností, že jeho konzument nebude toho a příštího dne vyhledávat jinou než otrlou společnost, o dámské společnosti ani nemluvě. Jednou jsem tento pokrm pozřel před odpoledním vyučováním a chemická praktika byla ve znamení blamáže, při které byl chemickou reakcí vzniklý sirovodík ( H2S- smrdí jako pes) senzoricky detekován daleko dříve, než příslušná reakce započala.

S odstupem let jsem se několikrát snažil „Žumberu“ nalézt, a cosi jsem pod tímto komerčním názvem také nalezl, ale nemělo to ty grády. Když jsem ho pak nechal pár dní za oknem macerovat v pivním láku, tak se normálně zkazil. Bylo to asi tím, že pivo už nebylo za 1,70, slunce nesvítilo jako dřív, obloha nebyla tak modrá, a holky, na které bych mohl dýchnout odér, který by srazil orla v letu, už nebyly jako tenkrát. Co vám budu povídat…

Poznámka:

Pokud vaši touhu přečíst si literární zpracování tématu "zrající sýr" tato vzpomínková črta zcela neukojila, vřele doporučuji  povídku Výhody sýra coby spolucestujícího, kterou napsal Jerome Klapka Jerome a je součástí humoristické knihy Tři muži ve člunu. Pokud si pak stáhnete audioknihu, kterou namluvil Miroslav Horníček, budete se doufám mimořádně dobře bavit.