- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Přeji pěkný den Jiří, a posílám ohřívač
Wabi Daněk byl skvělý člověk i písničkář. Jsem rád, že jsem ho mohl zažít ještě za socialismu, kdy hrál po klubech, nebo každoročně v Plzni na Portě.
Tak ať ti to tam u toho "věčného táborového ohně" dobře hraje a zpívá, Wabi.
Vy asi byznys nevyučujete, že? A přitom dělat byznys byl naprosto nesplnitelný sen nás, většiny lidí, za socialismu.
A s touto Vaší tézí, tedy nedělat to, co je: "výhodné, prozíravé a co se vyplatí" by Vás naprostá většina lidí vyhnala.
Prostě, samostatné podnikání, jinak byznys, lze dělat pouze bez emocí a věcem, jako je "Pravda a Láska" (Kolik těch pravd na světě je? Každá zájmová skupina má tu svojí) lze věnovat pouze obecnou a nikoli soustředěnou pozornost.
Mýlíte se. Každá společnost stojí na nějakých nedosažitelných ideálech, na nějaké víře. Bez víry v něco lepšího, krásnějšího... se společnost rozpadá a zaniká. Byznys udržuje v chodu pouze materiální stránku společnosti. Ale společnost bez "duše", postavená jen na byznysu, spěje k neodvratnému zániku. A nahradí ji společnost, která má "víru" v něco. Třeba v to, že: "pravda vítězí" (i když je to logický nesmysl). Společnost postavená pouze na byznysu umírá. Koneckonců ani ten Wabi Daněk nezačal hrát, zpívat a skládat písničky pro byznys, ale pro radost a víru, že třeba existuje trampský svět, kde je krásně...
Dobře napsáno. K tomu čundru bych podotkl, že neexistoval jen ten klasický, kdy se trampové odebrali do svých osad a trávili tam čas zálesáckým způsobem života. Pro nás, mladé študáky znamenal čundr také to, že jsme o prázdninách napřed vydělali něco málo peněz na brigádě, pak dali do báglu deku s kusem igelitu a ve dvojici vyrazili autostopem kam nás napadlo. Spalo se různě, buď pod širákem, nebo pod nějakým přístřeškem a stravovalo po hospodách. Dalo se tak procestovat kus republiky. Byli jsme odkázáni jen sami na sebe a leckdy čeliil i různým nebezpečím. Dodnes se divím, že měli rodiče odvahu nás jen tak pustit do světa. Dnešní teenageři, čučící jen do mobilů, by něco takového potřebovali jako prase drbání.
Čundr vlastně nebyly osady. Pravověrní čundráci nasedli v Braníku do "Posázavského expresu", někam dojeli a tam spali pod širákem. To byl čundr.
Osady, to už bylo trampování, písničky, táboráky, co třeba zpívají moji kamarádi Honza a Franta Nedvědovi, kteří prý v životě na žádném čundru nebyli.
P.S. Znám je z jednoho pionýrského tábora, kde jejich tatík dělal vedoucího. Ale oni na mě, samozřejmě, už dávno zapomněli.