Pevnosti

Bylo jich naplánováno celkem 17 a v různé fázi rozestavěnosti jich existuje 9: Smolkov, Šibenice, Hůrka, Bouda, Adam, Hanička, Skutina, Dobrošov a Stachelberg.

Cesta kolem Česka za 80 dní

7. INTERMEZZO: PEVNOSTI

Na kopci nad městem Náchod, kousek od Jiráskovy chaty stojí dobře viditelná železobetonová monstra. Jejich existence se váže k 30. letům minulého století, kdy se Československo horečně snažilo připravit se na vpád armády nacistického Německa. Přes naprosto neuvěřitelnou rychlost stavby (1935–1938) pevností s unikátními a mimořádně náročnými technologiemi v komplikovaném terénu nebylo opevnění (zvláště dělostřelecké tvrze) dokončeno ani zcela dozbrojeno, což po mnichovském diktátu nebylo nakonec ani důležité.

Nutno však říci, že toto opevnění bylo ve své době konstrukčně, takticky i výzbrojně na nejvyšší možné úrovni (slavná Maginotova linie byla proti tomu zastaralá a funkčně problematická) a v případě dokončení by byl tento systém doplněný pravidelnou armádou s mimořádnou bojovou morálkou velmi těžce překonatelný, ale to už jsme v oblasti oněch „kdyby“, která se desítky let marně přetřásají.

Vybavuji si dva podněty, které mě k zájmu o naše opevnění kdysi přivedly. Jedním bylo vyprávění mého dědečka, který byl v roce 1938 do jedné pevnůstky (řopíku) na krkonošském Zlatém návrší mobilizován a posléze ze známých důvodů demobilizován, a pak to bylo lákání jednoho mého kamaráda, který jako táborový praktikant navštívil v té době (počátkem 80. let) jedinou tehdy přístupnou expozici, která se nacházela na zmíněném Dobrošově u Náchoda.

Tyto dvě skutečnosti nás, šestnáctileté středoškoláky posléze přiměly severní opevnění mapovat a zkoumat. Byla to dobrodružná činnost, protože dostupných materiálů bylo (asi záměrně; s historickými reáliemi se prováděly psí kusy) málo, navíc všechny objekty spravovala armáda. Jedinou částečně dostupnou pevností byl kromě volně roztroušených řopíků (lidový název je odvozen od zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací) právě jen zmíněný Dobrošov, kde jsme naši činnost logicky započali.

Z pokoutně získaných materiálů (nebyli jsme zdaleka jediní, které pevnosti fascinovaly) jsme se dozvěděli, že jen dělostřeleckých tvrzí, které nás i díky podzemím systémům zajímaly nejvíce, bylo naplánováno celkem 17 a v různé fázi rozestavěnosti jich existuje 9.(od východu): Smolkov, Šibenice, Hůrka, Bouda, Adam, Hanička, Skutina, Dobrošov a Stachelberg). Všechny jsme nakonec našli (nebyli většinou na mapách vůbec značeny) a do podzemí třech (Dobrošov – neveřejná část, Bouda a Hůrka) se nám podařilo proniknout, k jiným, které byly aktivně střeženy armádou, jsme se v podstatě jen přiblížili.

Podzemní části pevností, které jsme s i určitou dávkou rizika (nevybetonované, zatopené a zasypané štoly, odstřelená schodiště apod.) navštívili, byly fascinující. Nacházely se tam zbytky vybavení (podzemní železnice, ubikace a část technologie, pochopitelně bez výzbroje) a také třeba vzkazy a malby na stěnách, které tam zanechali během svého krátkého pobytu mobilizovaní vojáci. Viděli jsme také obrovské kolonie netopýrů, kterým mnohakilometrové podzemí (zvláště na pevnosti Bouda u Králík) zabezpečovalo luxusní zimoviště. Dobré nocoviště to bylo tenkrát i pro nás, protože, jak už to tak v podzemí bývá, v parném létě se tam schladíte a v mrazu i trochu zahřejete.

Mapovali jsme i izolované pěchotní sruby, které měly jednak tvořit ochranu pevností, chránily exponovaná místa a byly také stavěny v přehradných liniích v předpokládaných místech vpádu cizích vojsk. Jak jsem se již zmínil, byla to velmi dobrodružná činnost, protože vstup a mapování vojenských objektů bylo protizákonné. Několikrát nás řešili starostlivými občany přivolaní příslušníci Veřejné bezpečnosti, nutno ale říci, že byli vcelku shovívaví, nikdy jsme nebyli potrestáni ani nijak následně řešeni.

Po roce 1989 jsem už jen sledoval, jak se i jiné pevnosti mění v muzea (Hůrka, Bouda, Hanička, Skutina, Dobrošov a Stachelberg a jiné zůstávají v majetku armády, která patrně jejich podzemí využívá jako sklady. Konečně činnost různých spolků, kterým poskytla samospráva možnost pevnosti udržovat, zvelebovat a starat se o osvětovou činnost, je patrná, což jsem mohl posoudit i při svém cestování, které bylo v této fázi jakousi cestou ve vlastních, byť už hodně zašlých stopách.