Peklo v kuchyni

Z večerní letargie mě probral nelidský řev z vedlejší místnosti. Byla to jen televize. Říkám si, že to asi bude nějaký krvák. Ale kdepak, nová kuchařská reality show.

Byly doby, kdy mě pořady o vaření docela bavily. Zvláště ty, které přinášely nápady a dobré rady. Těch není nikdy dost. Kdysi se mi líbil i Zdeněk Pohlreich s pokusem o nápravu tuzemské gastronomie a myslím, že každý kuchařský nadšenec by měl poslouchat různá doporučení odborníků.

Reality show mě naproti tomu nebavily nikdy, a to zřejmě na základě přesvědčení, že buď show, nebo realita. Předstíraná jakoby realita podle scénáře a pod dohledem režiséra navíc s „vtipnými“ moderátory mi přijde jako zcela zbytečný a velmi pokleslý žánr. Zcela ignoruji všechny zábavné pořady tohoto druhu, nicméně jejich existenci nelze díky mediální masáži nevnímat. Je však jasné, že nic a nikdo mě nenutí takové pořady sledovat.

Na přání rodiny jsem onehdy shlédl pár dílů pořadu MasterChef a formát této soutěže mě vlastně nijak neznechutil, přestože mě po kuchařské stránce nikterak neobohatil, protože z bleskových prostřihů nešlo nic vysledovat, což byl jistě záměr, neboť zde nešlo z pohledu diváka o edukaci, ale o zábavu.

Myslel jsem si, že v rámci žánru reality show už nemůže být nic horšího než Výměna manželek (možná je to tím, že jsem nikdy neviděl Love Island, Survivor ani jiné klenoty tohoto typu), ale Kašpárkova pekelná show po vzoru Gordona Ramsaye mi vzala dech. Řekl bych, že samou podstatou je, jak prestižní kuchař ponižuje skupinu nešťastníků, které autoři vybrali podobně jako v případě Výměny manželek, tedy čím více kontroverzí, tím lépe.

Byl to právě Kašpárkův řev (bezděky jsem si vzpomněl na Cimrmanův Kašpárkův hrobeček), co mě nedávno zvedlo z postele, a po něm následoval řev soutěžících, jak se povzbuzovali k vyšším výkonům. Možná se pletu, ale nemyslím si, že v atmosféře hulákání, nadávání a vyhrožování může vzniknout dobré jídlo, a pokud snad ano, nevěřím, že v takovém prostředí chce někdo dlouhodobě pracovat. Jedno ale vím jistě, já bych tam nevydržel ani minutu.

Pokud to tedy takto ve skutečné špičkové, neřkuli michelinské kuchyni reálně nevypadá, proč vznikají pořady takového typu? Odpověď je nasnadě: protože se na to lidé chtějí dívat. Hell’s Kitchen Gordona Ramsaye získala po celém světě velkou oblibu a dost možná bude u nás populární i kašpárkovská show. Podobné je to i s jinými reality show, které před českou verzí prověřili jinde ve světě a klaplo to.

Nabízí se, že to tedy musí být nějaká „nemoc“ doby, respektive, což je asi pravděpodobnější, mě samotného doba jaksi předběhla a nechala mě zamrzlého v minulém století, případně ještě hlouběji v dějinách. Vlastně mě to vůbec netrápí, a tak ani nevím, nač a proč si stěžuji.

Faktem je, že v průběhu dějin vznikaly různé kulturní a umělecké počiny, po kterých dnes ani pes neštěkne, a roky i věky přežilo jen to kvalitní. Málokdy je v reálném čase zcela jasné, co to bude, ale moc nerozumím tomu, proč cíleně tvořit „kulturu na jedno použití“? Inu, asi ze stejného důvodu jako, vyrábět spotřebiče a nářadí, které nevydrží dvacet let, ale sotva dva. Tak si to „Peklo“ užijte, já jdu na houby a večer je budu bez televize čistit a posléze vařit v kuchyni, ve které nevládne peklo, ale nebeský klid.

https://www.youtube.com/watch?v=Hxz-rNuRqTE