Pedofilní Muhammad a jeho ještě horší následovníci

Tak to vidí ti, kteří požívají nečisté vepře a krev jiných zvířat. Zpodobňují také svého boha na kříži a jejich ženy nemají jen nezakryté vlasy. Všechna chvála budiž pro Alláha samotného a jeho proroka! 

Stáváme se generací legend, napsal kdysi Vladimír Merta. Já bych řekl, že jí každá generace byla vždy, jen jsme konfrontováni pokaždé s jinými legendami, a to s takovými, které mají ovlivnit náš vztah k nějaké skutečnosti, tématu či k určité problematice. Legendy často posilují národní sebevědomí a náboženské přesvědčení, pro které je legenda vlastní podstatou náboženské ideologie. Různé mytologické principy mohou být pochopitelně i zdrojem kritiky a propagandy, a to zvláště tehdy jsou-li přenášeny do přítomnosti.

V této souvislosti nás může hned napadnout antisemitismus, v rámci kterého na základě mytologických legend vznikla spousta legend novodobých. Některé měly reálný základ, jiné byly jen výplod fantazie propagandistů. Podobné to bylo v boji katolíků s protestanty, ale ani ostouzení jiných národů, ras a etnik není ničím výjimečným. Takové legendy vznikly i v konfrontaci křesťanství a islámu a s tím souvisejících rozdílných kultur. Tento stav nejenže přetrvává, ale s prohlubováním vzájemných problémů ještě eskaluje, pochopitelně oboustranně.

Ona oboustrannost má však jistý specifický aspekt. Muslimská propaganda hanobící západní civilizaci je někdy jediným (jediným oficiálním) zdrojem informací pro prosté a často i zaostalé muslimy. Moderní člověk naší civilizace má však nespočet možností, jak informace získávat, třídit i ověřovat. Měl by tak být z podstaty věci schopen dospět ke střízlivým a seriózním (záměrně nepíšu objektivním a nezaujatým) závěrům. Má to však jednu podmínku: musí chtít.  

Jednou z mnoha cest je i studium historie, které může u takto poučeného člověka vést intelektuálním východiskům, ve kterých je schopen rozlišovat historické a náboženské skutečnosti od aktuální reality. Pokud je schopen si onu „aktuální realitu“ také reálně a aktuálně ověřit, je velká šance, že se z takového člověka nestane dogmatický fanatik. Vraťme se proto k názvu a perexu tohoto článku. Pokud svéprávný Evropan zkonstatuje, že když prorok Muhammad pojal za ženu devítiletou Aišu, byl pedofil, a islám je proto zvrácené náboženství a tudíž jsou zvrácení všichni muslimové, tak z mého pohledu neříká nic jiného než: „jsem zcela nevzdělaný nebo nechci připustit nějaký jiný výklad, protože tímto propagandistickým výrokem sleduji nějaké cíle (přičemž místo „nebo“ může být, a bohužel asi často je, „a“).

Ukažme si tedy na Muhammadově příkladu, jak se věci mají. Od roku 595 do 619 měl Muhammad pouze jednu manželku – Chadídžu. Chadídža byla zámožná, tehdy čtyřicetiletá vdova. Mladý, pětadvacetiletý Muhammad na ni asi natolik zapůsobil, že mu roku 595 nabídla manželství. Touto svatbou se z něj stal zámožný muž. Podle arabských zvyků totiž dědili pouze prvorození, takže Muhammad, který byl od útlého dětství sirotek, nezískal žádné dědictví ani po svém otci, ani po dědečkovi. Po její smrti se oženil s Aišou, a dále s Hafsou. Později se oženil ještě s dalšími manželkami, celkem s jedenácti (9, nebo 10 žijících v době jeho smrti). Někteří říkají, že se také oženil s otrockou dívkou Marií al-Qibtiyya, ale jiné zdroje hovoří opačně.

Podle většiny hadíthů bylo Áiše v době sňatku s Muhammadem 6 let a manželství bylo konzumováno (došlo k pohlavnímu styku) v jejích devíti letech (podle at-Tabarího v deseti letech). Manželství s dětmi nebyla v tehdejší beduínské společnosti neobvyklá a po většinu historie bylo muslimskými historiky Ajšino mládí považováno za velmi pozitivní fakt a často vyzdvihováno, protože bylo vnímáno jako potvrzení jejího panenství a čistoty. Chadídža byla Muhammadova první manželka a matka jediného dítěte, které ho přežilo, dcery Fátimy. S ostatními manželkami se oženil až po smrti Chadídži. Některé z těchto žen byly nedávné vdovy po bojovnících z bitev. Další byly dcery jeho blízkých spojenců a kmenových vůdců. Výsledkem jednoho z pozdějších spojení byl syn, ale zemřel v deseti měsících.

Co se z těchto, veskrze obecně přijímaných historický informací dá vyvodit? Muhammad žil do svých čtyřiceti devíti let (čtyřiadvacet let) v monogamním svazku, který měl, jak můžeme spekulovat, minimálně také majetkové důvody. Po smrti své první manželky (již jako na tehdejší poměry starší muž) se začal často ženit. Ze skutečnosti, že si bral vdovy po svých spolubojovnících a dcery náčelníků klanů, se dá předpokládat, že tyto sňatky měly charakter zabezpečení rodin padlých druhů, respektive snahu politicky sjednotit okolní kmeny. Pro nás kontroverzní svatba s Aišou, která byla dcerou jednoho z jeho nejstarších přátel a podporovatelů (byl to jeho Abú Bakr, pozdější Muhammadův nástupce - první chalífa) měla jistě charakter pocty, přestože Aiša se stala jeho možná v pravém smyslu slova jedinou aktuální manželkou. Její věk nebyl v tehdejší společnosti nikterak výjimečný. Obecně se dá říci, že nic z výše uvedeného se nikterak neodchyluje od běžné středověké praxe panovnických rodů, snad jen vyjma toho, že v křesťanské společnosti byly tabuizovány záležitosti sexu. Ze skrovných pramenů slze usuzovat, že sexuální život počínali i evropští feudálové ve velmi raném věku.

Nikterak nejasný mi nepřijde ani přenos těchto skutečností do současnosti. Změnila se doba, změnila se morálka, změnily se zvyklosti. V západní společnosti je pohlavní styk s nezletilými amorální a nezákonný, stejné je to v sekulárních muslimských zemích. Komunity žijící středověkým (nebo jinde přírodním) způsobem života musíme chápat takové, jaké jsou, přičemž jejich normy jsou do naší společnosti nepřenosné. A pokud někdo oživuje nějaké historické principy z důvodu vlastní zvrácenosti, je to opět odsouzeníhodné, a to kdekoliv se to děje.

Pokud pak někdo používá takovéto „historické“ argumenty pro hodnocení víry, náboženství, etnika a paušálně kteréhokoli jedince, nedělá nic jiného, než že vytváří záminku k nenávisti, nesnášenlivosti a k případnému konfliktu. Obecně pak platí princip prvotního zametení si před vlastním prahem, a to jak v záležitostech historických, tak i současných.