„Panem et circenses“ v podání Okamury, Babiše i Fialy

Úpadek určité civilizace se od dob starého Říma mimo jiné vyznačuje tím, že se pro získání přízně nabízí lůze zadarmo pokleslá zábava a kus žvance.

Doba se změnila, ale určité principy jsou patrně neměnné. I mocní despotičtí vládci starověku si potřebovali získat na svou stranu lid. Nejinak to bylo v revolučních dobách, třeba ve Francii či v Rusku. Společenské změny vždy iniciovaly elity, ale vždy bylo také nutné mobilizovat lumpenproletariát, kterýžto se vždy ukázal jako rozhodující faktor.

Bylo by naivní si myslet, že se ve 21. století v prostředí zastupitelské a parlamentní demokracie něco principiálního změnilo. V civilizovaných zemích už sice dav na ulici neustanovuje vlády, byť může vyvinout významný tlak, ale všeobecné volební právo, které zrovnoprávnilo hlas příslušníka privilegované vrstvy a elity s hlasem lumpa a negramoty, dnes jako kdysi vybízí politiky, aby se pokoušeli si hlasy kupovat.

Dnešní politici coby adepti na ústavní činitele a establishment jako takový už nepořádají gladiátorské zápasy a nehází lůze bochníky chleba, ale sami se zapojují do ubohých šaškáren, a kromě absurdních slibů o jimi zajištěném blahobytu nabízí na ulici lidu levné žrádlo. Ač to působí hodně divně, část potenciálních voličů asi věří jak nereálným slibům, tak se těší z levného žvance. Co mě osobně ale přijde nejpodivnější, baví je i onen politický bizár zprostředkovaný rozličnými médii či realizovaný naživo.

Zastavím-li se u programů stran a hnutí reálně usilujících o vstup do Sněmovny, připadá mi to mnohdy jako cosi vzešlého z ústavu pro slabomyslné.

Jen namátkou:

Sociální demokraté nabízí třinácté důchody

Motoristé v zásadě chtějí, abychom se zřekli jakékoli odpovědnosti k prostředí, ve kterém žijeme, k nadnárodním institucím, k planetě jako takové a oddali se bezbřehému hedonismu v rámci hesla „po nás potopa“, přičemž vůbec není nutné rozlišovat mezi informací a dezinformací.

Komunisté (a s nimi spolčená lůza) by se zase rádi vrátili do časů komunismu, a to za pomoci přátel z prostředí zločinných režimů. Pro komouše je tradičně právě dezinformace tou jedinou relevantní informací.

Okamurovci si z citátu „chléb a hry“ vzali ten chléb doslova a pořádají (mimo jiné z peněz daňových poplatníků) jarmarky s předrevolučními cenami a pod pojmem „hry“ si patrně představují rasistické a homofobní kampaně a všeobecně šířenou nenávist ke komukoli, kdo může u prostoduchých občanů vyvolat jakoukoli negativní reakci.

Babišovci vsadili na hesla „Za nás bylo lépe“ a „Za nás (logicky) zase bude lépe“, jako by to mělo jakýkoli reálný základ. Tak vypadá kampaň v postfaktickém světě, ve kterém je možné říkat cokoli, vyřčené popřít a slibovat co koho napadne. Za tímto účelem ze sebe představitelé strany klidně udělají směšné tajtrdlíky, protože aktuální podstatou úspěšnosti je být vidět a zaujmout, a to jakýmkoli způsobem.

Piráti měli coby vládní strana šanci přetavit svůj program v realitu. Bohužel se tak nestalo a tím se stali nedůvěryhodnými, respektive neschopnými své plány realizovat.

Starostové se zatím neuchýlili k vysloveným oslovinám, ale jejich program je tak obecný a vágní, že asi nemůže přesvědčit nikoho, kdo s nimi obecně nesympatizuje.

Koalice Spolu doufá ve volební zázrak, ale místo seriózní pravicové politiky, přejímá populistické praktiky hnutí ANO, vydává se cestou polopravd, mlžení a nereálných slibů. Premiér navíc začal objíždět republiku jako stand up komik. Bez ohledu na to, jaký kdo má k tomuto druhu „umění“ vztah, mi přijde smutné, když předseda vlády a profesor politologie ze sebe dělá šaška, aby se zalíbil proletariátu. Lid mu stejně neuvěří a tradiční voliči pravice si musí myslet, že už se úplně zbláznil.

V úvodu jsem naznačil, že v politice jsou jasně patrné symptomy úpadku naší civilizace. To, čemu říkáme doba postfaktická, se nápadně počíná podobat stavu mnohých předešlých civilizací, které se na konci své existence prezentovaly různými neuvěřitelnými absurditami. Je však zcela nepatřičné si stěžovat na politiku jako na příčinu rozkladu. Politika je jen odrazem stavu společnosti, takže pokud nám na naší potápějící se lodi stačí jen „chléb a hry“ společně s iluzí, že bez odpovědnosti a sebezapření míříme k jasným zítřkům, stáváme se sami strůjci konce naší civilizace.