Oživená vzpomínka na Majora Zemana

Jmenovitě jsem si vzpomněl na 10. díl – Vrah se skrývá v poli. Přijde mi trochu smutné, že jsme se o té komunistické lumpárně dozvěděli hlavně z propagandistického seriálu.

„Major Zeman“ sice prý stále frčí, ale snad jeho popularitu alespoň v jednom ohledu zastínila včerejší brněnská beatifikace dvou umučených kněží Jana Buly a Václava Drboly. Komunisti je v roce 1951 odsoudili na základě vykonstruovaných obvinění v takzvaném babickém procesu a následně je popravili. Faráři se stali prvními blahoslavenými moderní české historie.

Přiznám se, že ony vatikánské procedury vedoucí k blahoslavení a k svatořečení mi osobně přijdou jako z jiného světa či minimálně z jiné doby, nicméně církev je firma, do jejíhož fungování mi coby „nečlenovi“ vlastně nic není. Musím však uznat, že v tomto případě je katolická církev nositelkou osvěty týkající se události, která jasně poukazuje na zvrácenost komunistického režimu a na zločiny, které se v rámci této ideologie páchaly na nevinných lidech.

Nebudu zde reprodukovat fakta ani příběh, o tom se lze dočíst třeba zde, zde nebo zde, zajímá mě, jaký společenský náhled byl na tyto události ještě dlouho po listopadu 1989 a jak v podstatě jediným mediálním zdrojem byl právě zmíněný propagandistický seriál. Ten se v Československu vysílal mezi lety 1975 až 1980 (včetně repríz), tedy v době mého dospívání a přiznám se, že se mi líbil a na každý další díl, jsem se coby adolescent těšil. Měl jsem to štěstí, že mi moji rodiče, a zvláště pak prarodiče zprostředkovávali zcela jiný obraz českých novodobých dějin než soudobá média, ale pravdu o babickém případu neznali, což je docela pochopitelné, protože ta vyšla v plném světle najevo až koncem 90. let.

V tomto ohledu je asi dobré znovu upozornit na moc médií, a to včetně kinematografie, která dokáže jako mávnutím kouzelného proutku udělat z lumpů hrdiny, z obětí mučedníky a z mučedníků vrahy. Čím populárnější, líbivější, profesionálnější a umělecky kvalitnější formou to učiní, tím výrazněji a více se ona matoucí verze historické události či osoby lépe dostane do podvědomí diváků a tím i do společenského povědomí obecně. 30 případů majora Zemana byl řemeslně dobře udělaný seriál, který pozvedly i herecké výkony našich tehdejších filmových hvězd.

V tomto případě to byl jasný ideologický záměr totalitního režimu, nicméně podobné filmové „faktografické zločiny“ se dějí stále a všude, přičemž v tom bezkonkurenčně kraluje Hollywood. O každém alespoň trochu romanticky založeném (respektive zromantizovaném) darebákovi z historie se natočily filmy líčící ho jako hrdinu, lidumila, bojovníka za pravdu, lásku, svobodu, nezávislost a ví bůh za co ještě. Jen pro ilustraci: Jan Žižka, d’Artagnan, Juro Jánošík, Kryštof Kolumbus, William Wallace, Joaquin Murrieta (Zoro), Pocahontas, P.T. Barnum, William S. Marion (Patriot) a celá plejáda banditů, co jich po americkém Divokém Západě a australském Divokém Východě (a všude jinde) cválalo.

S postavami jsou pak logicky zkresleně nebo přímo lživě vylíčeny i skutečné historické události. I v těchto případech někdy hrají roli ideologie a nacionální pohnutky. Slováci na svého Jánošíka a Skotové na svého Wallace nedají dopustit. A sami si vzpomeňme, jak nám byl po desetiletí líčen „vrahoun“ Žižka. V případě objednávky příslušného režimu je vše jasné, ale proč tvůrci svévolně falšují dějiny, když přitom jejich aktéři prožili mimořádně zajímavé a dramatické životy, to fakt netuším.

V babickém případu režim zabil hned několik much jednou ranou. Pominuli jinak nepominutelné nelidské mučení a popravu nevinných duchovních (odsouzeno bylo celkem 107 lidí, z nich bylo 11 osob popraveno a desítky dalších skončily s mnohaletými tresty ve vězeních a táborech nucených prací), byli jako škůdci státu prezentováni zemědělci bránící se kolektivizaci, katolická církev a všichni sympatizanti Západu. Seriálová podoba byla s odstupem let už mnohem mírnější a je zajímavé, že kromě v poli zastřeleného vraha – agenta cizích tajných služeb nebyli žádní popravení zmíněni a selhávající farář se opět v negativním světle objevil v dílu z roku 1968, kdy „kontrarevolucionáři“, chtěli „plaňanský“ případ revidovat).

Teď si říkám, že bych se na 30 případů majora Zemana po letech s chutí rád podíval. Ovšem ten pohled by byl dnes úplně jiný než před padesáti lety a dost možná analytičtější než třeba před dvaceti.