Osmičková data z pohledu historika Zemana a Cimrmana

Jak po zhlédnutí úvodního semináře v Divadle Járy Cimrmana jsem si připadal po historickém výkladu pana prezidenta. Rozdíl byl jen v tom, že jsem se nesmál. Podívejme se tedy na historické reálie a vyjádření Miloše Zemana.   

V úvodu ke své knize History and Memory si Cimrman položil otázku: Jakou funkci má historická událost? A hned si také odpověděl: Dvojí. Za prvé: událost ovlivňuje chod dějin. Za druhé: událost se stává dějepisným učivem…

Pokud navážu na Cimrmanův pedagogický odkaz, mohu usuzovat, že osmičkami končící významná data 20. století nejsou náhodná. Tím nechci obhajovat pověry či nějaká pseudovědecká, neřkuli magická vysvětlení, ale pouze skutečnost, že si politici vzali mistrův odkaz k srdci. Mám na mysli tu jeho část, ve které se praví, že vědci, umělci, politici a také rodiče budoucích významných osobností by měli dbát na to, aby důležitá data byla lehko zapamatovatelná. Historickými událostmi se pak s odstupem nezabývají jen historici a učitelé, kteří s nimi seznamují své žáky, ale i politici. Třeba i náš pan prezident, který docela nedávno vyučoval své žáčky – občany republiky. Je zajímavé, že na to šel po cimrmanovsku, byť asi opravdu nebude příznivcem předních českých cimrmanologů.

Vznik Československé republiky v roce 1918 nebyl patrně cíleně do toho to roku směrován. Proč taky? Ale když už datum vzniku republiky osmičkou končí, proč taková data nepoužít v průběhu 20. století i jinde. U tohoto data se však Cimrman a Zeman názorově rozcházejí. Respektive rozcházeli by se, kdyby se Cimrman po roce 1918 veřejně projevoval (ještě před tímto rokem přešel do ilegality), protože byl zásadním kritikem raukousko - uherské monarchie. Připomeňme si: Cimrman: „Tak si to děti shrneme. Monarchie je zřízení jaké? No... pro... Děti: Prohnilé... Cimrman: Nejlepší státní zřízení je co? Repu... Děti: ...blika... Cimrman: Ale tatínkovi to nebudeme co?  Děti: Říkat.“  Naopak Pan prezident vyjádřil názor, že by velká federace byla lepším řešením. Je těžké spekulovat, jak by to ovlivnilo následné evropské dějiny, ale jak dopadly a dopadají téměř všechny evropské federace, to prezidentovi unikat nemělo.

Rok 1938 byl ve znamení tragických událostí pro naši zemi:

24. dubna – Konrad Henlein na sjezdu Sudetoněmecké strany vyhlásil Karlovarský program. Pamatujete: „Prosím, Henlein pláče!“  „Henleine, proč pláčeš, co je …?“ -  „Já nevím.“  - „Konráde, pláčem se nic nespraví.“…a Konrád si to vzal k srdci… To, že si však přeťal skly od brýlí tepny už v roce 1945 je důkazem toho, že to žádný cimrmanovec nebyl.

12. září – Vypuklo Sudetoněmecké povstání

22. září – pád Hodžovy vlády, úřednická vláda generála Syrového

23. září – všeobecná mobilizace Československé armády

30. září – Československo postupuje Německu Sudety, což zapříčinila Mnichovská dohoda.

1. října – Vznik tzv. Druhé republiky

4. října – Byla jmenována Druhá vláda Jana Syrového

5. října po přijetí mnichovské dohody prezident Edvard Beneš abdikoval

22. listopadu – Národní shromáždění přijalo Ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi a Ústavní zákon o autonomii Slovenské země.

30. listopadu – Emil Hácha byl zvolen prezidentem republiky.

K tomuto letopočtu se pan prezident, myslím, aktuálně nevyjádřil, a dlužno říci, že je to škoda, protože by si možná kdejaký volič jeho volbu na poslední chvíli mohl rozmyslet. Soudím podle toho, jaká moudra pronesl Miloš Zeman onehdy o této době v souvislosti Ferdinandem Peroutkou.

V roce 1948 bylo završeno to, k čemu od konce války směřovalo. Nejen že letopočet konce války končí „pětkou“, ale zásadní význam pro směřování a charakter naší země měly volby v roce 1946, ve kterých s převahou zvítězili komunisté. Čekalo se prostě, až padne ta osmička a hned po vystřízlivění (on ten Gottwald dost chlastal) z novoročních oslav se do toho hoši dali:

25. února – Přijetím demise nekomunistických ministrů prezidentem byl dovršen komunistický převrat v Československu, tzv. Vítězný únor.

10. března – podezřelá smrt ministra Jana Masaryka

9. května – přijata nová Ústava 9. května (prezident Beneš ji odmítl podepsat).

14. června – Klement Gottwald se stává prezidentem Československa.

27. června – „slučovací“ sjezd KSČ a sociální demokracie.

K tomuto datu se obrátil, co by učitel národa, nedávno i pan prezident. Nikoho asi nepřekvapí, že jen tak neopakoval stanovisko, které běžně zastávají historici.  Naopak celý problém spatřuje v tom, že někteří blbí ministři Benešovy vlády podali demisi, cituji: Rok 1948 a komunistický puč způsobili "blbí ministři, kteří podali demisi, což Gottwaldovi umožnilo mluvit o ústavním procesu". Zeman doslova uvedl, že řešením poválečné situace mohla být "finlandizace" Československa, tedy jeho neutralita pod dohledem Sovětského svazu.

Pan prezident poněkud pozapomněl na ty volby v roce 1946, tedy na drtivé vítězství komunistů. Jinými slovy, ne několik blbých ministrů, ale několik milionů „blbých“ Čechů a Slováků (těch výrazně méně) si zvolilo tuto cestu. Srovnávat poválečný stav ve Finsku a Československu může jen úplný ignorant nebo cimrmanovec každým soulem, který bravurně spojí cokoli s čímkoli. Konečně za to, kdo je aktuálně na Hradě a ve Strakově akademii nemohou žádní blbí politici, ale pouze samotní občané. Jací? To si rozhodněte sami.

Na jaře roku 1968 počalo to, pro co se ustálil název Pražské jaro 1968, a na podzim to, čemu se následně začalo říkat normalizace, byť na ní nic normálního najít nelze.

3.–5. ledna – tzv. lednové plénum (zasedání ústředního výboru KSČ) odvolalo prvního tajemníka Antonína Novotného a zvolilo Alexandra Dubčeka.

22. března – pod velkým tlakem ze strany okresních konferencí KSČ i dalších skupin občanů odstoupil Antonín Novotný z funkce prezidenta republiky.

23.–24. března – V Drážďanech v NDR se konalo setkání vedoucích představitelů Československa, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Na setkání zazněla kritika obrodného procesu v ČSSR, který byl označen jako „plíživá kontrarevoluce“.

4.– 5. dubna – plénum ÚV KSČ se vyslovilo pro prohlubování reforem a přijalo Akční program.

4. května – V Moskvě proběhlo jednání mezi nejvyššími stranickými představiteli KSČ a KSSS. Českoslovenští představitelé byli ostře kritizováni za prováděná demokratizační opatření

19. června – V prostoru pražského letiště Ruzyně se konalo shromáždění 10 tisíc příslušníků pražských Lidových milicí, na kterém zazněly kritické hlasy proti vedení KSČ a proti aktivizaci pravicových sil. Shromáždění vyvolalo vlnu rozhořčení a sepisování petic za zrušení LM.

16. července – ÚV KSČ obdržel dopis ze schůzky pěti států Varšavské smlouvy ve Varšavě. Účastníci vyjádřili obavy z odtržení ČSSR od socialistického společenství, což by ohrožovalo i zájmy ostatních zemí. ÚV KSČ v odpovědi obhajoval nastoupenou cestu a potvrdil platnost všech spojeneckých smluv. Vývoj v ČSSR podpořili představitelé několika komunistických stran v západních zemích.

3. srpna – Na schůzce vedoucích představitelů „pětky“ (SSSR, NDR, Bulharska, Maďarska a Polska) a ČSSR v Bratislavě bylo přijato prohlášení naznačující řešení problémů „vzájemnou pomocí a podporou“.

21. srpna – Vojenský zásah armád pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR a Polska) v Československu v noci z 20. na 21. 8. 1968, který zastavil reformní proces Pražského jara (viz Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968). Ministr obrany, armádní generál Martin Dzúr, vydal rozkaz, aby armáda ani bezpečnostní složky nekladly okupačním silám odpor. Intervenční jednotky zahrnovaly 750 tisíc vojáků, 800 letadel a 6 300 tanků. Do počátku září si invaze vojsk vyžádala 72 obětí na životech československých občanů.

9. října – Konzervativní komunisté otevřeně vystoupili v sále Čechie v Praze 8, aby podpořili „internacionální pomoc“ armád Varšavské smlouvy.

18. října – V Národním shromáždění byla přijata Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa, která vyčleňovala prostory a zázemí, které bylo třeba uvolnit 75 tis. sovětských vojákům. Vojska ostatních států měla být odsunuta, délka pobytu sovětských vojsk nebyla specifikována.

Pan prezident okomentoval i tyto události našich dějin, a opět spatřuje problém v tom, jak reagovali politici. Uvedl, cituji: …bylo by dobré popřemýšlet, proč se po okupaci Československa v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy našel jen jediný statečný člověk František Kriegel. A naznačil, že někdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček byl mezi těmi, kteří se "podělali hrůzou".
Možná pan prezident opět pozapomněl na těch 750 tisíc vojáků, 800 letadel a 6 300 tanků, nečinnost Západu a také na to, že jenom část veřejnosti otevřeně vystupovala proti okupaci, že se její větší část „podělala“ stejně jako Alexandr Dubček, a že tu byli i tací, a nebylo jich úplně málo, kteří okupaci aktivně podporovali. Je asi možné polemizovat o tom, že jsme se měli v roce 1938 bránit, bylo by to patrně sebezničující, ale pravděpodobně by to významně ovlivnilo průběh války, ovšem válku proti Rusku a Varšavské smlouvě v roce 1968 si lze představit dost těžko, a to i proto, že se nabízí otázka, jestli by jako v roce 1938 byla ochotna drtivá většina českých mužů za svou vlast položit život.

Na závěr vyučovací hodiny, byť to s těmi osmičkami úplně nesouvisí, cítil patrně pan prezident potřebu oznámit národu, že o převrat v roce 1989 se nezasloužila Charta77, ale Gorbačov.  Myslím, že asi nikdo nezpochybňuje to, že změny v tehdejším Sovětském svazu a hroucení onoho hliněného komunistického hradu inicioval,y a hlavně umožnily změny u nás i v dalších sovětských satelitech. Stejně tak nikdo netvrdí, že zde převrat provedli chartisti. (Jenom pro informaci signatáři Charty 77 nebyli žádní revolucionáři, ale lidé, kteří mírnou formou kritizovali porušování principů, které náš stát deklaroval jako své vlastní).

Když se zamýšlím nad tím, co nám tím chtěl pan prezident vlastně říci, napadá mne, že potřeboval znovu zpochybnit význam té bohužel malé části národa, která se dokázala vzepřít režimu, a jaksi pochválit ty, kteří si (stejně jako on) někam zalezli a počkali si, až se něco stane, a když to pak vypadalo nadějně, tak začali „dělat revoluci“. Jinými slovy Miloš Zeman uklidnil národ, že ten je dobrý, protože i my, jeho občané jsme dobří. Vždycky nám to ale zkazí nějací jedinci, co selžou nebo se nějak směšně angažují. Myslím si, že to tak není. Role vůdců je sice podstatná, ale vždy je to lid, který si rozhodne o osudu svého státu mimo jiné tím, že si své vůdce zvolí, případně jim nezabrání si moc uzurpovat. To platilo ve zmíněných letech končících osmičkou, devítkou i nedávnou sedmičkou, stejně jako to bude platit zítra, respektive za šestnáct dní. Osmička je opět tady, a jestli bude mít opět hořkou příchuť, je jenom na nás.