Ortodoxní muslimové jako Svědci Jehovovi

U nás prý žije 22 tisíc muslimů, při sčítání obyvatel se však k islámu hlásilo jen 3400 jedinců. Představa o nich bývá dost vzdálena realitě. Nechodí do mešity, často pijí alkohol, mají rádi psy a někteří  propadli vepřové pečeni.

Ten údaj o více jak dvaceti tisících duší odpovídá počtu cizinců z tradičních islámských zemí. Jestli jsou to skutečně všechno muslimové, je nejen těžko zjistitelné, ale také těžko definovatelné. Z jistého pohledu je muslimem jen ten, kdo se jím cítí být, což však vůbec nemusí odpovídat jakékoli obecné představě. Muslimy je tak jistě malá skupina etnických Evropanů, kteří konvertovali k islámu, který praktikují a pochopitelně i věřící a islám praktikující cizinci. Velkou ukrajinskou komunitu v České republice také nenazýváme pravoslavnými, a je to správně, protože vůbec netušíme, kolik je mezi nimi praktikujících pravoslavných křesťanů, víme jen podle zaplněných pravoslavných kostelů, že asi dost. Důležité tak je, co si pod nějakým výrazem vlastně představujeme

Jestli jsou muslimové i ti, kteří cítí určitou sounáležitost s ohledem na to, kde a v jaké tradici vyrůstali, je již těžko hodnotitelné a je to podobné tomu, kdo je, a kdo není podle našeho vnímání křesťan nebo žid. Lze si tak jistě představit mnoho variant. Formálně je muslimkou žena, která se provdá v islámské zemi za muslima, když úředně slovně deklaruje víru. S jejím náboženským přesvědčením to nemusí mít nic společného. Může formálně akceptovat některé atributy islámu, třeba si zakrývat vlasy, ale také nemusí (pokud nežije tam, kde je to nutné). Naopak silné náboženské přesvědčení může mít někdo, kdo se jako muslim nikterak neprojevuje, což je principiálně stejné, jakože to, že ne každý věřící křesťan musí chodit do kostela.

Víra sama o sobě nemusí být totéž jako praktikování víry a už vůbec nemusí odpovídat projevům nějakých společenských konvencí a pravidel, přičemž je možné bez víry cosi praktikovat a nějak se chovat, stejně jako věřit a nijak se veřejně neprojevovat. Ve většině islámských zemí je víra náboženství spojeno právě se společenskými konvencemi a v ortodoxních zemích a komunitách je to ve své podstatě zákon. U nás je to pochopitelně otázka volby. V liberálnějších muslimských zemích jako jsou Turecko, Egypt, Jordánsko, Libanon nebo třeba postsovětské republiky si zvláště ve městech mladí lidé na náboženství příliš nehrají, dodržují určité normy, aby nevyčnívali, ale privátně jsou ke k tradičnímu náboženství hodně neteční.

Myslím, že do této skupiny patří většina „českých muslimů“. To, co je viditelné, je hrstka lidí kteří skutečně ortodoxně islám praktikují a pochopitelně i ti, kteří to z nějakého důvodu dávají ostentativně najevo. Nelze však opomenout kategorii mladých lidí, kteří se již narodili v Evropě, vazby k islámu mají slabé nebo různě přetrhané, ale současná krize islámského světa a třeba i vlastní frustrace je přivedou k víře svých předků, ze které si však mnohdy vezmou pouze něco. Bohužel často jen to, co se jim hodí, a co může vést třeba i k ospravedlnění excesů a zločinů. To však je stejné u jakékoli ideologie. Kdyby se komunisté chovali v souladu s původními idejemi, nestali by se zločineckou organizací a i počáteční fašismus byl něčím jiným, než tím, co s ním příslušné režimy provedly.

Do jisté míry se to dá přirovnat ke zmíněným Svědkům Jehovovým nebo jiným příslušníkům sekt, které jsou na hraně anebo za hranou společenské akceptovatelnosti. Jistě ne každý upřímně a silně věřící křesťan se stane fanatickým příslušníkem nějaké sekty, naopak jsou to spíše lidé zbloudilí. Totéž je jistě možné říci o radikálních a fanatických muslimech, rozdíl je však v tom, že jehovisté nám mohou být nepříjemní, způsobovat různé rodinné trable a ohrožovat zdraví svých členů (a jejich dětí) odmítáním transfuze, ale neuchylují se k teroristickým činům. Když se teď pokouším srovnávat těžko srovnatelné kategorie, vzpomenu si na exmuslima pana Lhoťana, který si na následné kritice islámu postavil živnost. Jeho počínání se dá přirovnat k počínání bývalého jehovisty, který do tohoto společenství z hlouposti vstoupil, dostal „za uši“ a teď ho kritizuje. To je v pořádku, jenomže ta kritika se těžko může týkat křesťanství, ale jenom té sekty, stejně jako pan Lhoťan může na základě svých zkušeností kritizovat chování ortodoxní komunity, které byl členem, ale těžko islámu jako takového.

K násilí a terorismu se naopak uchylují i jiní radikálové a pomatenci, kteří si své zločiny neodůvodní náboženstvím, ale politickým nebo nacionálním přesvědčením. Nedávno jsme si připomněli výročí hrůzných činů Anderse Breivika, což je téměř ukázkový příklad toho, co s náchylným člověkem může udělat nějaké ideologie. Zfanatizovaných a různě zradikalizovaných lidí chodí po světě hodně, ale musí se stát něco specifického, aby se nějak projevili, jako radikální levicové aktivisty nedávno v Hamburku „vyprovokoval“ summit G20, nebo třeba jinde stav občanské války. Jen extrémně malou část takových jedinců doženou nějaké ideje k provádění násilných činů v normálních podmínkách.

Události na Blízkém východě, problematické muslimské komunity jinde ve světě, migrace a teroristické činy zkreslily naše vnímání celé této problematiky. Není na tom nic divného, nicméně osvícený člověk by se měl snažit rozlišovat, paušalizace je výsadou hlupáků, kteří nejsou schopni nebo nechtějí přijímat informace, které jim rozlišování umožní. Paušalizace přilévá olej do ohně, a každý z nás si může lehko na sobě samém ověřit, jak nepříjemné je, když je jen na základě svého náboženského nebo světonázorového přesvědčení zařazen mezi fanatiky, tím spíše, když je do takové kategorie zařazen z důvodů, které ani nemohl ovlivnit, tedy na základě svého původu.