Opravdu si ještě někdo upřímně myslí, že nástup Donalda Trumpa není problém?

Všichni představitelé opozice deklarují, že s Trumpem se do USA vrací demokracie. Jen blázen nebo úplný pokrytec si může myslet, že demokracie se buduje rozvracením demokratických principů.

Několik příkladů za všechny:

Nový americký prezident omilostnil 1500 útočníků na Kapitol. Krom toho, že posvětil zločinné chování, které sám inicioval, legitimizoval akt, který je v rozporu s jedním ze základních principů demokracie, tedy svobodnými volbami a respektováním jejich výsledků.

Je snad v souladu s demokratickými principy vyhrožovat anexí cizích území, jako je Grónsko, a zpochybňovat suverenitu sousedního státu, tedy Kanady, nebo se v rozporu s mezinárodním právem domáhat Panamského průplavu?

Připadá Trumpovým obdivovatelům demokratické, že ten chce soustředit veškerou moc do svých rukou, a to eliminací pravomocí Nejvyššího soudu, Ministerstva spravedlnosti i Kongresu. I hlupáka musí napadnout, že je to právě naopak, že právě dělba moci je zárukou a podstatou demokracie.

Každý má právo vyjádřit své sympatie či přímo nadšení z toho, co Donald Trump říká, dělá a dělat se chystá, ale nechce-li být za hlupáka, pokrytce, nebo loajální loutku papouškujícího slova stranických lídrů (myšleno majitelů politických firem), měl by asi vzít rozum do hrsti.

Aby bylo jasno, nepovažuji funkční období bývalého prezidenta právě za šťastné, nemám problém s obecnými republikánskými postoji a principy a nechci vůbec tvrdit, že po velkohubých deklaracích a kontroverzních výrocích a činech nebude následovat žádná seriózní politika s odůvodnitelnými opatřeními, ale myslím si, že svéprávný a alespoň trochu morálně vyspělý jedinec by měl být schopen pokusit se selektovat demokratické a nedemokratické, chytré a hloupé, právní a protiprávní, slušné a sprosté a dobré a zlé.

Výše uvedené souvisí s principem, že občan má být k politikům apriori kritický. Tedy žádná láska, žádný obdiv, žádné nadšení, žádná adorace, žádné zbožňování ani zbožšťování, a s tím ani žádné paušální akceptování všeho, co oblíbený politik řekne a udělá. Nástup Donalda Trumpa může být v ledasčem pro svět pozitivní, ale, jak už bylo řečeno, je, myslím, dobré jeho slova i skutky selektovat.

Myslím si, že rozumný a uvážlivý člověk by se neměl označovat za „trumpovce“ (stejně tak „bidenovce“, „klausovce“, „zemanovce“ či „pavlovce“), protože tím deklaruje onu paušální shodu, kterážto je v zásadě nemožná. V tomto ohledu může být poněkud úsměvný rozpor různých vyjádření Andreje Babiše (a jeho zaměstnanců) a právě Donalda Trumpa, pominu-li to, že oba si mnohdy sami sobě odporují, třeba ohledně výše rozpočtu na zbrojení.

Ono je totiž těžké hrát si na mírotvorce a tvrdě neprosazovat imperiální politiku, být proti válce a nebýt pokryteckým zbabělcem, případně zrádcem. Je také těžké adorovat politika s odpudivým chováním, přebujelým egem a velmi pochybnou morálkou. Hezkým příkladem takového rozporu mohou být vyjádření Václava Klause, který kdysi ještě v umírněném Trumpovi spatřoval fatální úpadek politiky a nyní jásá.

Mám hodně špatný pocit z toho, že se z politiky vytratila soudnost, odpovědnost a čest. Že stranická disciplína a loajalita k lídrům a majitelům politických firem přebíjí vlastní názor, a tím i názorovou pluralitu uvnitř stran, která logicky může vést k dílčí shodě s politickým protivníkem, a naopak k rozporům ve straně vlastní, což je však podmínkou pro určitý progres, a naopak brzdou stagnace a totalitních praktik.

Nástup Donalda Trumpa tak může být určitým politickým prubířským kamenem, tedy zkouškou pro politiky i pro řadové občany. Je to takový jednoduchý test zvládání vlastních emocí, používání rozumu, soudnosti a může to být i zamyšlení se nad svými morálními hodnotami. Z historie je patrné, jak neskutečně velké množství lidí bylo schopno propadnout kultu nějaké výrazné osobnosti, z čehož je patrné, že bránit se tomu není lehké, nicméně je zjevně dobré se o to pokoušet, byť to aktuálně nemusí být příjemné, osobně prospěšné ani výhodné.