Operace Antropoid a smíšené pocity

Hrdinský čin, který navrátil českému národu hrdost a mezinárodní kredit, nebo neúčelné, nic neřešící gesto, které bylo vykoupeno zbytečnou smrtí několika tisíci našinců?Zásadní historická událost,nebo jen různě zneužívaná epizoda?

Dnes je tomu přesně 80 let, co byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Myslím, že je dobré si tuto událost připomenout, a to střízlivě a v rámci historických skutečností, ale bez okázalé pompy ruského střihu. Právě takové prezentace totiž dnes probíhají v pražské Libni i jinde v Praze.

S určitou hořkostí bych k tomu poznamenal, že nám asi moc chybí vzory a hrdinové, když jsme schopni ještě po osmdesáti letech oslavovat tuto poměrně kontroverzní událost. Možná to má být lék na náš národní mindrák z toho, že jsme v zásadě nikdy nebyli nositeli našich vlastních historických změn a zásadních událostí, ale že jsme se vždy spíše jen svezli, respektive se stali aktivními, když už bylo prakticky rozhodnuto jinými a jinde.

Aktuální odborný náhled na tuto událost vyjadřovaný třeba Vojenským historickým ústavem zde, reprezentuje v prvé řadě fakta, a to zvláště tu skutečnost, že atentát měl význam politický. Československo v roce 1942, byť už byla uznána exilová vláda v Londýně, nebylo vnímáno jako součást protinacistické koalice, ale jako stát (respektive národ), který se podrobil a německý protektorát akceptoval. Přes veškerou heroizaci odboje to byla realita a z pohledu zvenku nemohla hrstka nesmiřitelných vyvážit loajalitu či jen pasivitu drtivé většiny národa, který působil tak, že se s okupací smířil.

Z tohoto pohledu byl atentát jasným gestem a signálem, že existuje aktivní odboj, který podporuje výsadky a samotný se pokouší aktivně bojovat. Porovnávat toto významné gesto s dopady nacistických represí po atentátu už ale nemá nic společného s historickou vědou. To je již čistě emocionální záležitost a otázka vnímání morálky, etiky, cti a podobně. Nicméně morální motivace k obecnému vnímání historie nepochybně patří, ale je to z mého pohledu věc privátní nikoli společenská, natož pak institucionální.

V tomto smyslu si představuji, že by měla probíhat ona prezentace. Ve školách a v médiích by měla být prezentována nezkreslená historická fakta včetně všech příčin a důsledků, ale hodnocení by mělo být ponecháno na každém z nás a různé způsoby ovlivňování vnímání těchto událostí považuji za nepatřičné, tím spíše okázalou pompu a vytváření jakýchsi kultovních tradic. Je to nemístné, neuctivé, a nakonec i kontraproduktivní.