Okamžitě sundejte tomu psovi náhubek!

Myslel jsem si, že za ta léta strávená se psy mě už jen tak něco nepřekvapí. To jsem ale netušil, že se dostanu do spárů sekty ochránců psích práv. Začalo to docela nevinně a první zážitek byl i docela pozitivní.

Jako asi každému pejskařovi i mně se mnohokrát stalo, že jsem byl na různých místech, za různých situací různými lidmi vyzván, abych si nějakým způsobem zabezpečil své psy. Připnul si je na vodítko, nenechal je k někomu nebo někam jít, nepouštěl je k jiným psům, dětem, kočkám, koním a k jiným zvířatům. Slyšel jsem mnohokrát kam všude pes nepatří, mimo jiné do restaurace, veřejného dopravního prostředku i do lesa. Byl jsem mnohokrát seznámen s názorem, že čtyřicetikilový huňatý pes nepatří do města, a to i od lidí, kteří by byli ochotni takového psa uvázat k boudě nebo ho v lepším případě nechali bez povšimnutí celý život běhat po oploceném dvorku.

Cestování se psy ve veřejných dopravních prostředcích je zdrojem mnohých nevšedních zážitků, stejně jako událostí všedních a rutinních. Je běžné, že řidič či průvodčí vyzve cestujícího, aby nasadil svému psovi náhubek. Je takový předpis a postoj k jeho striktnímu plnění je věcí nátury, zkušeností a zřejmě i inteligence, a to jak ze strany psovoda, tak dozorujícího orgánu. Stane se tak, že vás někdo nutí nasadit košík trpasličímu pudlovi sedícímu na klíně, ale i to, že někdo evidentně chápe, že ve čtyřicetistupňovém vedru sundáte košík bernardýnovi. Stávám se s věkem již docela disciplinovaným člověkem, takže ve veřejné dopravě jezdí moje fenka hovawarta vždy s košíčkem.

Tedy, s košíčkem ne. Nasazuji jí takový z části síťovaný pruh látky přes čumák, který je natolik volný, že může nejen bez problémů vypláznout jazyk, ale i chytit a zadávit okolo letící kachnu. Pochopitelně tato parodie na náhubek nikoho neochrání před psím kousnutím, nicméně v případě psa, který do lidí nekouše, je to naopak prostředek, který v případě nenadálého pohybu psí hlavy chrání spolucestující před bolestivou ránou do kolene. Ani bych nespočítal, kolik lidí pomlátil můj německý ovčák v době, kdy jiné, než drátěné košíky nebyly. Dosud se mi nestalo, že by tento náhubek někomu vadil. Úřední šiml je uspokojen.

Nestalo se mi to tedy až do minulého týdne, kdy mě po vystoupení z městského autobusu velmi slušně oslovil jistý mladý muž. Než mi počal vysvětlovat, co mi chce, několikrát se omluvil, že mě obtěžuje. Pak teprve mi začal líčit nevhodnost tohoto typu náhubku. Barvitě mi popsal psí diskomfort a veškerá z toho plynoucí zdravotní rizika. Mluvil jak kniha a já jsem ho mluvit nechal. I Cassiope byla trpělivá a pozorně psího ombudsmana poslouchala. Když dokončil svůj monolog, názorně jsem mu předvedl, jak do psí tlamy s náhubkem strčím celé předloktí. Evidentně ho to potěšilo. Omluvil se a odešel. Musím říci, že i mě potěšilo, že jsou lidé, kterým nejsou pejsci lhostejní a jak slušně to navíc někdo dokáže podat.

Nebyl by to až tak mimořádný zážitek, kdyby mě za několik dni téměř na stejném místě neoslovil další ochránce psů. Bylo to ještě v autobuse a nebyl to ochránce, ale ochránkyně, a nebylo to ani oslovení. „Okamžitě sundejte tomu psovi náhubek!“ zařvala na mě na celý autobus vysokým hlasem mladá dáma. Docela jsem se lekl. V první chvíli jsem si totiž myslel, že se něco stalo, že je Cassi je v nějakém ohrožení a já jsem si toho nevšiml. Ta ovšem ležela roztažená na plošině a ani křičící ženě nevěnovala žádnou výraznou pozornost. Následoval velmi podobný výklad jako v prvním případě ovšem ve zcela jiné tónině s jiným citovým zabarvením, a navíc s docela osobními výroky, co že jsem to za člověka. Když jsem dostal konečně příležitost se také vyjádřit, řekl jsem, že s teroristy nevyjednávám a opustil jsem na své stanici autobus.

I dvě takové příhody mohou být náhoda, ale tři už ne. Druhý den mě několik desítek metrů od inkriminované zastávky zastavila žena středních let a sdělila mi, že doufá, že nechci to, co mému psovi visí na krku, mu dát i na čumák. To už jsem se na onu dámu díval jak na zjevení. Cassiope visel výše popsaný náhubek preventivně na krku a v černé hřívě byl prakticky neviditelný. Ta paní nebyla tak slušná jako onen mladík, ale ani tak hysterická jako její „kolegyně“. Působila trochu jako aktivistka Svědků Jehovových, vyjadřujíce morální i intelektuální převahu osoby, která ví. Tentokrát jsem její výklad přerušil a poněkud ironicky jsem se zeptal, jestli tu někde v okolí nemají hnízdo. Žena na mě hleděla nechápavě, a tak jsem jí stručně popsal předešlé situace. Zle se na mě podívala a řekla mi, že jsme spolu ještě nedomluvili, a že si na mě dá pozor. Načež hrdě odešla.

Říkal jsem si sám pro sebe, jak různě se dá prezentovat veskrze pozitivní zájem o to, aby nebylo psům na základě hlouposti a pohodlnosti jejich páníčků ubližováno.  Dalo by se z toho také usuzovat, že jsem se z nějakého těžko představitelného důvodu dostal do hledáčku aktivistů, kteří mě budou patrně obden kontaktovat do té doby, než Cassi pořídím klasický košík. K tomu ovšem nemám žádný důvod a také pocházím z kraje, kde se rodí zarputilí lidé, takže se k ničemu takovému nechystám. Jsem na posly dobra připraven.