Odkaz Vítězného února

Tohle výročí jsem měl vždycky rád. Za okny bylo už cítit jaro a na jedné manifestaci jsem poprvé hrál veřejně na trombón. Vypadá to, že i letošní únor bude pro mnohé vítězný.

Psal se rok 1975, bylo mi deset a nedávno jsem dostal trombón. V městečku, ve kterém jsem absolvoval část školní docházky, byl zřízen školní dechový orchestr, a právě tento nástroj v něm chyběl. Napsal jsem si tedy o něj ježíškovi, pročeš moje muzikální rodina zajásala, netušíce, že důvodem nebyly náhle vyvstalé muzikantské geny, ale skutečnost, že ve zmíněném souboru hrála na flétničku jistá Jaruška. Od Vánoc do Vítězného února jsem se naučil toliko pionýrskou fanfáru (to je takovéto se stále opakující tátá – tatatá – tátá – tatata – tátá tatatá – tátátá), ale to stačilo k tomu, abych s orchestrem vystoupil na manifestaci, kterou pracující lid oslavoval druhý největší svátek (hned po VŘSR) normalizačního Československa.

Z toho moje rodina naopak vůbec nadšená nebyla. Moji rodiče, ač kontrarevolučně založení, byli opatrní a přede mnou se nikterak neprojevovali, ale od prarodičů, a zvláště pak od pratety jsem dostával od útlého dětství náležité školení. Tetička Boženka apelovala na mé rodiče, aby mi účast na té „komunistické šaškárně“ zatrhli a mě samotného hned ideologicky procvičila. Pamatuji si, jak tato noblesní dáma mi v mých už zhruba pěti letech říkala: „Jiříčku, ty komunisti jsou hrozný svině, nesmíš jim věřit, a ať tě ani nenapadne se s nimi paktovat!“ Dalo by se tedy říci, že jsem při té únorové veselici měl ideově jasno, ale Jaruška a pýcha, že z toho nástroje vyloudím čtyři tóny, mě patrně uspokojovaly.

Vše výše uvedené nemá příliš mnoho společného s tím, o čem jsem psát chtěl, ale jak praví klasik, symptomem určitého věku může být neschopnost myšlenku uchopit, stejně jako opustit. Toto je asi ten druhý případ. Vítězný únor má však určitou trvalou symboliku. Všechno to začalo volbami v květnu 1946, ve kterých zvítězili komunisté. O demokratičnosti těchto voleb lze diskutovat. Z obecného hlediska to demokratické volby byly, striktně právně to tak ovšem není, neboť některým pravicovým stranám bylo zamezeno kandidovat a nevznikla ani žádná opozice, všechny strany získaly poměrné zastoupení v tzv. Národní frontě a posléze i ve vládě. Byl to tedy počátek ohýbání právních norem, což se naplno projevilo o dva roky později.

Co si z toho můžeme vzít pro naši současnost? Volební vítězství není žádnou zárukou demokratického a morálně opodstatněného směřování státu. Občané jsou manipulovatelní, ovlivnitelní a často se rozhodují na základě emocí, na které působí okolnosti i cíleně politikové. Poučná je také skutečnost, jak ohýbání a vykládání zákonů vede k jejich budoucímu ignorování, porušování a rušení. Není také bez zajímavosti, jak politické změny provází změna politické kultury a dříve těžko představitelné personálie. Vezměme ten propastný rozdíl mezi noblesními, kultivovanými a vzdělanými politiky typu Beneše či Jana Masaryka a jejich nástupci v podobě buranů Gottwalda, Zápotockého či Novotného.

Historie se opakuje. I jinak slušní a rozumní lidé náhle uvěří lhářům a podvodníkům, kterým nejde o blaho lidu, ale jen o svoje vlastní blaho, vlastní ambice a moc, která jak známo chutná jako nic jiného na světě. Bláhově uvěří, že už zítra bude zadarmo chleba a pozítří skoro všechno, že vlastně není potřeba se hodně vzdělávat a snažit, ale stačí se jen správně angažovat, nebo alespoň držet hubu a krok. I jinak mírumilovné lidi někdo nakonec přesvědčí, že ti, kdo nejdou s námi, jdou proti nám, a je proto třeba s nimi zatočit, rozumí se po bolševicku. Dříve čestní a pravdomluvní občané nakonec po důkladné masáži pochopí, že morálka a pravda jsou jen nějaké chiméry, že účel světí prostředky.

Události února 1948 se nestaly ani náhle, ani nahodile. Byl zde dlouhodobý tlak veskrze špatné, zrádné a panovačné mocnosti, která získala sympatie tím, že se podílela na porážce jiného zla, které však nebylo menší než její vlastní. Mocichtivé amorální kreatury se na převzetí moci systematicky připravovaly a byly odhodlány zlikvidovat kohokoli, kdo se jim, byť jen názorově postaví. Nositelé zločinné ideologie a zločinného systému kontaminovali celou zemi a její obyvatele na několik generací, ale ono zlo nebylo nikdy zcela vymýceno, vždy znova vybují v nové podobě s novými prostředky prostřednictvím jiných lidí. Podstata je však pořád stejná.

To je ten odkaz Vítězného února. Mimochodem, při té manifestaci před padesáti lety jsem hrál na trombón naposledy a myslím, že jsem byl tenkrát i naposledy manifestovat. Tetička Boženka mě definitivně přesvědčila, že to dělat nemám, a zjistil jsem, že srdce Jarušky lze získat jiným způsobem než falešným prskáním do trumpety. Nicméně konec února mám rád stále, protože už je ve vzduchu cítit jaro, které, může, ale také nemusí, zvrátit mnohá únorová vítězství.