Odebrat volební právo lidem nad 60 let?

Bylo by to vcelku logické opatření. Eliminovaly by se postoje lidí, kteří rezignovali na vlastní zodpovědnost, tu by pak převzali jen ti, kteří ponesou důsledky svých rozhodnutí.

Týkalo by se to i mě samotného, a to přesto, že se považuji za člověka, který nevolí na základě přístupu „kdo mi něco dá, kdo mi více slíbí, tomu to tam hodím“. Ale padni komu padni. O politice státu by měli rozhodovat ti, kterým hrozí, že budou postiženi důsledky nezodpovědné populistické politiky dle hesla: „po nás potopa!.

Pohybuji se pochopitelně v teoretické a principiální rovině. Nikdo aktuálně v prostředí demokratického státu samozřejmě volební právo nikomu nezruší ani neomezí, ani to žádný svéprávný politik nenavrhne. Trend je navíc zcela opačný. Volebního práva (všeobecného, rovného a přímého) automaticky nepozbývají ani lidé dementní, nesvéprávní (s omezenou svéprávností) ani všichni zločinci.

Nebylo to tak vždy a nerovnost volebního práva měla své racionální důvody. V polovině 19. století existoval tzv. kuriový systém, který zvýhodňoval bohaté a vzdělané občany. Ten byl zrušen v roce 1907, přičemž ženy získaly volební právo až po vzniku Československé republiky. Není bez zajímavosti, že volby byly pro voliče povinné a právo volit neměli vojáci, občanských práv zbavení zločinci a lidé nesvéprávní.

Mohlo by se zdát, že jsem si na své vrstevníky a starobní důchodce nějak zasedl. Psal jsem nedávno o tom, že by se jim mělo omezit užívání mobilů, a dříve o tom, že by měli přijít o všemožné slevy a úlevy, řidičáky, zbrojáky a podobně. Pořád se samozřejmě pohybuji v té výše zmíněné rovině určité nadsázky, kterou se snažím podpořit vysvětlení určitých problémů.

Jaký je tedy ten problém? Třeba takový, že elektorát současné vládní koalice činí téměř z 60% voliči nad šedesát let, tedy lidé předdůchodového a důchodového věku, jejichž hlavní ambicí je většinou v klidu, ve zdraví a v prostředí dostatku a sociálních jistot dožít. Na tom není nic zlého, sám to vnímám také tak, ale zásadní je ale otázka, za jakou cenu?

Typický příklad: Aktuální vláda, potažmo koalice chystá fatální deficit a s ním i zrušení zákonných omezení takového počinu. Nejen ekonomům, ale i jakémukoli svéprávnému člověku, který se s problematikou na základě faktů jen trochu seznámí, musí být jasné, že to je v podstatě nevratný krok, že neexistuje realistický mechanismus, který by tento trend obrátil a nastolil cestu k vyrovnanému rozpočtu. Žádná vláda razantně už nezvýší daňovou zátěž občanů a firem, nezmrazí, nebo dokonce nesníží platy, důchody a jiné mandatorní výdaje státu a nezastaví nutné investice. Samotný ekonomický růst, který ani nelze zaručit, a příjem z něho může deficit sanovat v nižších desítkách miliard nikoli však ve stovkách.

Jen pro objasnění: Rovnováha mezi příjmy a výdaji státu je kromě několika zcela výjimečných států Kuvajt, Norsko apod.) založena jen na zažité disciplíně, na kterou však aktuálně rezignuje velká část vyspělých evropských států. Čest výjimkám, jako je Dánsko nebo Irsko. Je to otázka odvahy a politické serióznosti, které mizí, a to nejen u nás. Je těžké říci občanům, že mohou dostat jen to, na co stát má. Obzvláště těžké je to říci těm, kteří jsou na přijmu ze státní kasy závislí, tedy státním zaměstnancům, a především důchodcům.

Staly se již nenapravitelné chyby. Málo kdo za posledních třicet pět let měl odvahu zatížit občany vyššími odvody (daněmi, sociálním a zdravotním pojištěním apod.)Typickým příkladem může být zrušení superhrubé mzdy, kvůli čemuž stát přichází o cca 90 miliard ročně. To se navíc stalo rok po epidemii covidu, která nás stála přibližně 200 miliard. Poslední dobou se navíc všichni předhánění v různých úlevách a benefitech, které pro většinu jednotlivců nejsou významné, neboť jsou v řádech stokorun, ale pro stát představují miliardové výdaje či ztráty příjmu. Důchodci jsou ti, kteří stojí s nataženou rukou v první řadě, přičemž právě jim měl někdo před pětatřiceti lety, tedy v době kdy, jim bylo kolem třiceti, vysvětlit, že budou mít důchod takový, jaký si ho zařídí sami, nikoli že se o ně postará jen stát.

Třetina voličů našeho státu volilo a patrně dál hodlá volit politiky, kteří jim bezprecedentně lžou, a to mimo jiné a především ve výše zmíněné oblasti hospodaření státu. Slyšíme absurdní sliby, nikdo však není ochoten jasně vysvětlit, jak je možné je realizovat. Je to pochopitelné, neboť nikdo neumí vysvětlit, kde vzít prostředky na stále se zvyšující požadavky občanů, na mandatorní výdaje, na investice, na šílené úroky státního dluhu, na obranu a na budování rezerv a nezbytných opatření proti důsledkům klimatické změny, kataklyzmat a živelných pohrom, které nás, jak je vidno, patrně čekají v míře, kterou možná ani neumíme domyslet.

Je smutnou skutečností, že ani v mediálním prostředí, specificky v tom, kde jsou politici s příslušnými problematikou konfrontováni přímo, nemá nikdo odvahu a možná ani zájem po politicích požadovat jasná řešení podložená relevantními informacemi, fakty a především daty. Slyšíme jen vágní otázky a ještě vágnejší odpovědi – neodpovědi, tedy kecy, lži, výmluvy a osvědčené útoky na ty druhé, kteří na rozdíl od nás, kteří to děláme všechno dobře, vše zavinili.

Lidé mého věku a ti starší si mohou říkat, že už to nějak doklepou, a budeme-li mít štěstí, tak to tak i dopadne. Ty fatální problémy vzniklé i naší nezodpovědností možná nepřijdou tak rychle, a nebo budeme v takovém mentálním stavu, že nám to bude už úplně jedno. Máme tedy morální právo nyní rozhodovat o tom, jak budou žít lidé, kteří naplno schytají důsledky zmíněných problémů? Jistě nám v naší volbě reálně nikdo nezabrání, jen naše vlastní sebereflexe nás může přimět volit zodpovědně nebo případně, pokud nemáme alternativu, tak nevolit vůbec.