Ochrana přírody v Krkonošském národním parku na vlastní oči

Shodou okolností jsem se na své cestě dostal do Krkonoš právě v době kauzy „Luční bouda“. Vždy jsem býval spíše na straně ochránců. Teď mám trochu pochybnosti.

Cesta kolem Česka za 80 dní

5. INTERMEZZO: Ochrana přírody v KRNAPu na vlastní oči

Než jsem odjížděl na tuto část Cesty, zaregistroval jsem v médiích to, co se děje kolem Luční boudy. Nechtěl jsem v této „kauze“ zaujímat nějaký unáhlený postoj, spíše jsem byl zvědavý, jestli v Krkonoších v této oblasti prodělám nějakou osobní zkušenost. Po cestě vlakem jsem se připravil teoreticky, nalistoval jsem si stránky KRNAPu a seznámil se tak s pravidly, které správa parku požaduje po návštěvnících Krkonoš. No, neměl jsem z toho úplně dobrý pocit, ne snad s pravidly jako takovými, spíše mi vadila forma, která tak nějak korespondovala s mediální prezentací výše uvedené kauzy. Cítil jsem od vedení KRNAPu určitou aroganci a získal jsem pocit, že se ti lidé chovají jako majitelé, nikoli jako správci toho, co je majetkem občanů této země.

Dlužno říci, že celý svůj život jsem i z pozice biologa spíše obhájcem restrikcí směřujících k ochraně přírody, podporuji vznik různých forem chráněných území i vymáhání pravidel pro chování v nich. Na druhou stranu dlouhodobě upozorňuji na to, že pravidla pro ochranu cenných lokalit a území porušují v prvé řadě různé instituce: lesní hospodáři, myslivci a různé podniky. Působí absurdně, když správa chráněného území (CHKO) zakazuje kvůli rušení zvěře a nepořádku bivakování v lese a celé dny tam zcela bezohledně řádí třeba harvestory. Přijde mi, že pro správce chráněných území je jaksi snadnější „buzerovat“ trempy, než se pustit do boje s institucemi a velkými firmami.

Vraťme se ale do Krkonoš. Zcela akceptuji vznik klidových a bezzásahových zón, stejně jako úplné uzavírání některých lokalit, například kvůli hnízdění ptáků (třeba tetřívků). Považuji za správné, že se v národním parku nemá tábořit a rozdělávat oheň, nicméně mám trochu problém s definicí táboření. Pokud se obecně neomezuje vstup návštěvníků do prostoru parku, kteří se mohou chovat jakkoli, nemá smysl kriminalizovat třeba bivakování ve spacáku někde na hřebenu. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří ve třinácti stech metrech v suti přespávají, jsou z logiky věci k přírodě maximálně ohleduplní.

Nerozumím tomu, že se správa parku snaží návštěvníky z útulen, oficiálních tábořišť a nocležen nacpat do penzionů a hotelů, které neustále navyšují kapacity, a pak těm ubytovatelům hází klacky pod nohy. Principiálně přírodě škodí masová turistika, tedy lidé, kteří na přírodu kašlou (a podle toho se chovají) a do hor se jezdí povyrazit, pobavit a vylepšit si společenskou prestiž. Nelze na jedné straně hory nezřízeně komercionalizovat a na druhé straně uplatňovat restrikce především vůči těm, kteří tam přichází s pokorou a za poznáním. Ti se totiž podle toho také chovají.

Přiznám se, že mě dráždí, když po cestě každých pár desítek metrů čtu zákazové a příkazové cedule se stupidními piktogramy a názornou agitací jakoby vytvořenou pro chovance ústavu pro slabomyslné. Vidím hromadu šutrů a čtu: zákaz vstupu! Když jsem šel ráno z Harrachova na Labskou boudu, tak prudký výstup podpořil peristaltiku mých střev… Co si počít, když jsem důrazně upozorněn, že nesmím sejít z cesty? Mám vykonat potřebu rovnou na cestu, nebo snad do pytlíku, který, protože tu už neexistují odpadkové koše, mám donést až do Trutnova? To je taková legrace, ale podstatou je to, že pokud se stanoví nějaká pravidla, je třeba umožňovat jejich plnění.

Ukázkovým příkladem zmatených počinů jsou nocležny, útulny a turistické přístřešky. Těch je v Krkonoších zoufale málo, a ty nové, kterými se KRNAP chlubí, jsou, jak už bylo uvedeno, na naprosto nesmyslných místech, tedy blízko civilizace a komunikací. Když k tomu přidám informaci správy, že útulny primárně neslouží k ubytování, ale k „první pomoci“ při nepřízni počasí, působí zbudování takového objektu dva kilometry od Harrachova u silnice naproti Mumlavským vodopádům jako výplod chorého mozku. A na takové absurdity narazíte na každém kroku.

Jak už jsem uvedl, jsem obecně na straně ochranářů, nicméně žijeme ve světě, kde je na jedné straně nutné dělat určité kompromisy a velkým nebezpečím je, když se veskrze dobrých idejí a myšlenek chopí fanatici, kteří více škodí, než pomáhají, a dokáží tak ony dobré myšlenky a ideje v očích veřejnosti zcela zdiskreditovat. To je markantní právě v oblasti ochrany přírody i v ochraně životního prostředí jako takového. V danou chvíli vnímá veřejnost správu KRNAPu nikoli jako ty, kteří učinili a činí mnoho dobrého a obecně prospěšného, ale jako bandu fanatiků porušující zákony a budující si nějaký stát ve státě. Konečně takto velká část společnosti hodnotí kvůli fanatickým aktivistům i alarmující klimatology, ekology a jiné vědce, kteří marně nabádají lidstvo, aby se neřídilo heslem „po nás potopa“.

Přiznám se, že nedisponuji žádnou smysluplnou metodikou, jak takovou problematiku řešit, nemám pro to ani dostatek informací ani zkušeností, ale řekl bych, že by se zodpovědní lidé měli řídit tím, co jim napoví zdravý rozum. A pokud toho již nejsou schopni a jejich mysl je zatemněna nějakou formou fanatismu, musí zasáhnout stát, kterýžto je tím nejvyšším správcem toho, co patří všem, ale co je ve vyváženém poměru nutné chránit, stejně jako poskytovat. Z Krkonoš odcházím se smíšenými pocity. Po sto prvé mě oslovila jejich krása a asi poprvé jsem zapochyboval o tom, zdali jsou aktuálně v dobrých rukou.