O třech zakletých transgender princích (recenze pohádky Tři princezny)

To je námět na vánoční televizní pohádku pro rok 2025. Po machistických princích, feministicky založených princeznách je logickým vývojem pohádka s ještě výraznějším genderovým poselstvím.

Má-li snad někdo pocit, nevěda, co jsem na téma genderu dříve napsal, že trpím homofobií či jen netolerancí k sexuálním menšinám a nenávistí LGBT (případně k LGBRQIA) komunitě, tak se zcela zásadně plete. Pokud by mě někdo považoval za člověka lpícího na tradičních rolích mužů a žen, a tím pádem i za tradicionalistu uznávajícího jen klasický model české pohádky, též by se mýlil.

Na příkladu včerejšího pohádkového večera se dá jednoduše demonstrovat, jak dost netradiční novodobá pohádka může být poetická, vtipná a pohádková, a jak se dá v touze po originalitě a snaze „jít s dobou“ vytvořit paskvil, který paradoxně nese všechna ta okoukaná pohádková klišé. Řeč je o nové pohádce Tři princezny a následné již starším, přesto relativně novém Andělu Páně.

V umění včetně toho filmového můžeme podlehnout jakémusi optickému klamu, že dobré je jen to staré a vše nové stojí za zlámanou grešli. Ta iluze je způsobená skutečností, že z každé doby přežívá do dob následných jen zlomek z toho, co je vytvořeno. Jinými slovy v každé době vznikají díla, která v lepším případě zaujmou v dané chvíli, ale za rok po nich pes neštěkne. Jedině čas prověří trvanlivost jakéhokoli uměleckého počinu.

Žijeme také v době nadprodukce. Produkuje se více potravin, než jsme schopni sníst, vyrábí se více užitkového zboží, než jsme schopni smysluplně užít a mám pocit, že i uměleckých děl vzniká více než je reálně možné zkonzumovat, což platí zejména o televizní a filmové tvorbě. Rozumím těm, které už trochu nudí stokrát obehrané klasické pohádky, kteří si je o Vánocích pustí spíš jen jako tradiční kulisu ke zdobení stromku a smažení řízků, mám to také tak, ale mám pocit, že jaksi méně by mohlo být více, tedy méně projektů nebo hustší síto.

Tím pomyslným sítem z mého pohledu neopodstatněně propadla i letošní pohádka Tři princezny. Základem žánru pohádky je nápaditý příběh, jasně vypointovaný a konzistentní děj. Humor, napětí a třeba nečekané rozuzlení jsou pak už jen přidanou hodnotou. Zmíněný film je však jen jakýmsi kompilátem pohádkových motivů. Postavám chybí originalita, vlastní výraz a tím pádem jsou jaksi těžko zapamatovatelné.

Motivy, jakými jsou hodný ale slabý král, zlá královna toužící po věčném mládí a proradný rádce přestaneme vnímat jako protivná klišé jen tehdy, zhostí-li se originálně svých rolí nějaké mimořádné herecké osobnosti, což se, ať mi angažovaní herci prominou, v této pohádce nestalo. Příběh se na jednu stranu vyvíjí předvídatelně, na druhou stranu je z něho patrná jistá bezradnost, která je asi nejpatrnější v závěru filmu, který logicky končí happyendem, ale bez předchozí gradace děje a jasné pointy.

Film je iluze a filmová pohádka je tudíž iluzí dvojitou. Ratio příběhu přebíjí fantazie a poetika. Fantazii se meze nakladou, a i poetika může mít mnoho podob, ale nějaká by tam být měla. Právě poetičnost dle mého soudu chybí většině nových pohádek, Tři princezny jsou toho zářným příkladem. Poetika se těžko definuje a je to emoce, kterou vytváří řada aspektů. Komu není shůry dáno nic poetického nikdy nevytvoří.

K dovršení pocitu zmaru tohoto díla přispívá z mého pohledu i podivná hudba a celý film komplexně působí tak nějak levně a vyčpěle, což se projevuje i na filmových tricích, kostýmech a rekvizitách. Naopak je chvályhodné, že tvůrci využili zajímavé přírodní scenérie a divákům povědomé hrady a zámky, což lze ovšem u filmové pohádky chápat jako povinnost a bohužel to samo o sobě nemůže dílo zachránit.

V úvodu recenze jsem se dotkl určitého „progresivistického“ založení pohádky. Jak jsem se již zmínil z principu mi nevadí ona genderová záměna či netypičnost rolí, ale nesmí to působit násilně a prvoplánově. Vždyť i krásná, jemná a něžná Popelka šplhá po stromech, rajtuje na koni a střílí z kuše, ale nijak ji to nezbavuje její cudné ženskosti, kterážto je pro mě (a možná i pro většinu mužů mé generace) jaksi přitažlivější, než je image bojovnice MMA.

Jako biologovi mi přijde různost zcela přirozeným přírodním, a tudíž i společenským elementem, což je skutečnost, kterou je správné obhajovat, ale zbytečné propagovat. Námět pohádky s genderovou tématikou je možná menší nadsázkou, než by se mohlo zdát. I toto téma bezpochyby do umění patří, ale do pohádky, pokud by někdo takový nápad někdy dostal, bych ho vkládal jen velmi citlivě. No, uvidíme příště.