O té strašlivé vojně s Turkem

Vojna s Turkem je součástí našeho folklóru. Turka, psa pohanského pohaněl dobrý voják Švejk a aktuálně má s jiným Turkem problém i dobrý prezident Pavel.

Kdyby nešlo o z principu vážné věci (politika je, byť si to mnozí nemyslí, naprosto fatální společenský element), byla by současná povolební situace takovým tragikomickým a dost možná i absurdním dramatem.

Nechci hájit bývalou vládnoucí garnituru, která mě i mnohé jiné v řadě ohledů zklamala a v důsledku toho asi také prohrála volby, ale právě tato skutečnost otevřela dveře ochlokracii, jejíž nejtypičtější segment zůstal naštěstí před branami Sněmovny. Abych vysvětlil použití výrazu „ochlokracie“, který by mohl být chápán tak, že budoucí vládnoucí koalici a její voliče považuji za lůzu, což takto myšleno není, uvádím, že se odkazuji na moderní náhled na původně Aristotelův pojem, kterým kritizoval úpadek athénské demokracie. Jde o to, že v naší postmoderní době je rozhodování založené na rozumu a právech nahrazováno impulzivním jednáním, často ovlivněným demagogy, skrze sociální sítě a mediální masáž.

Téma vojny s Turkem a její symboliky v českém folklóru i současném diskurzu je stále aktuální, protože odráží hluboké archetypy našeho kolektivního vědomí. Turka jsme si v minulosti ztělesnili jako odvěkého protivníka, což nacházelo odraz nejen v písních a pověstech, ale i v jazyce a každodenním životě – například v ustálených rčeních nebo humorných narážkách. Tento obraz nepřítele však nebyl jen historickou realitou, ale postupně se transformoval v metaforu pro vnější hrozby či neznámé síly, které ohrožují stabilitu a hodnoty společnosti.

Podobným způsobem dnes některé politické komentáře využívají tuto metaforu k vyjádření obav z nových výzev, jako je polarizace společnosti, dezinformace, nebo tlak populistických hnutí. Právě v době rychlé výměny informací na sociálních sítích dochází k posunu ve vnímání demokracie – rozhodování je ovlivněno emocemi, nikoliv racionální debatou. To vyvolává otázky, jak si uchovat zdravé občanské prostředí, kde nebude převládat davová psychóza, ale zůstane prostor pro diskusi a kritické myšlení. Odkaz na „ochlokracii“ v tomto kontextu upozorňuje na riziko, kdy moc přechází do rukou těch, kteří dokážou nejhlasitěji manipulovat veřejným míněním, místo aby byla založena na hodnotách a argumentech.

Boj o Filipa Turka (spíše než válka s Filipem Turkem) má však charakter politické frašky. Na jedné straně je úsilí prosadit kandidáta na ministra, který nedisponuje jedinou smysluplnou kompetencí a nese si náklad osobních problémů, a na straně druhé je racionální stanovisko prezidenta, se kterým se shodne velká část veřejnosti i politické garnitury. ANO a SPD však mají všeobecně známý problém: Motoristé jsou tím nezbytným „třetím do mariáše“, tedy tím subjektem, který bude mimo jiné hlasovat o vydání pánů předsedů do „spárů justice“.

Jsme ve fázi zákopové války, ve které jde o to, kdo bude trpělivější. Předpokládám a doufám, že to bude prezident, kterého nic netlačí a může jak v případě absurdního ministerského kandidáta, tak v případě Babišova střetu zájmů argumentovat veřejným zájmem a používáním zdravého rozumu, který velí nemít nepoužitelného ministra zahraničí, nezpůsobilého ministra životního prostředí a premiéra v protiprávní situaci.

Abych nebyl v této věci podezírán ze zaujatosti, musím konstatovat, že například kandidát na ministra dopravy Bednárik, jenž je nominantem SPD, kterou (a zvláště jejího předsedu) jinak nemohu ani vystát, mi přijde jako velmi dobrá volba, stejně jako nemám problém s řadou jiných adeptů za ANO. A dodám ještě, že jsem naopak v tomto ohledu měl problém s několika ministry dosluhující vlády. Na každý pád bych byl rád, kdyby se aktuální vojna s Turkem stala toliko součástí našeho politického folklóru.