O morálních majácích

Už ani nevím, od kterého politika jsem ten posměšný výraz slyšel poprvé, ale je docela zřejmé, kdo ho používá a proč. Je to jednoduchý způsob, jak čelit kritice vlastního amorálního jednání.

Když jsem nedávno psal o „našich mistrech falacie“ myslel jsem na politiky, jejichž mediální výstupy v zásadě neobsahují nic jiného než právě ony argumentační triky, chyby a fauly, které mají za cíl oponenta argumentačně porazit. Mistry těchto metod jsou dle mého soudu aktuálně předsedové malých koaličních stran, pánové Okamura, Macinka či Rajchl, přičemž s posledně jmenovaným asi vůbec nelze normálně diskutovat, takže mi přijde docela nesmyslné ho do nějakých diskusí vůbec zvát. Nicméně tento nešvar je běžný napříč celým politickým spektrem a setkáme se sním hojně i mimo oblast politiky.

Označit někoho, kdo kritizuje naše amorální chování, za „morální maják, je typický argumentační faul, vycházející ze zcela chybné premisy, že kritizovat může jen ten, kdo obecně nějaký počin zvládá lépe a v té morální rovině je dokonalým světcem. Stejně jako kritizovat špatně kopnutou penaltu může i ten, kdo se netrefí do míče, tak i na morální pochybení či rovnou zpustlost může poukazovat i člověk, který někdy sám pochybil a nemá „oficiální“ status arbitra. Podstatou tohoto typu argumentačního triku je odklon diskuse od podstaty věci, tedy špatného skutku či výroku tím způsobem, že se počne řešit osoba kritika.

Nelze si v této souvislosti nevšimnout, že morálka a čest se z politiky vytrácí takovým tempem, že nějaký skutečný morální maják by měl stát na každém rohu, aby varoval před ztroskotáním vedoucím k úplnému rozkladu nějakých hodnot. Přijmeme-li premisu, že politika je nejen odrazem stavu společnosti, ale významným faktorem, který ji ovlivňuje, je asi docela dobré se zamýšlet nad tím, jestli právě toto není předzvěstí krize a následně i zániku naší civilizace. Historie nás učí, že kromě jiných faktorů byl symptomem a dost možná i příčinou zániku velkých civilizací morální marasmus vládnoucí garnitury.

Jsme svědky dříve těžko představitelných morálních poklesků. Vina agresora v podobě režimu, který si moc nezadá s tím nacistickým, je bez uzardění relativizována a občané a legitimní vláda napadeného státu jsou dehonestováni. Od blázna a kreatury bez jakýchkoli zábran, který se stal představitelem spojenecké mocnosti očekáváme, že bude dál spojencem, přestože činí pravý opak. Politiku naší země zásadně ovlivňují lidé bez kapky cti, ale i bez významného mandátu jen na základě vydírání či vzájemného vyvinění se z předchozích amorálních skutků, možná i trestních činů.

Když kritizuji aktuální vládnoucí garnituru, není to proto, že bych miloval tu předchozí a zavíral oči před spoustou chyb a nekompetentních rozhodnutí, které učinila, ale určité základní principy, na kterých by měl být založen civilizovaný demokratický stát, byly dodržovány a nyní jsou bez mrknutí oka pošlapávány. Jsou bezostyšně deklarovány ideje, že jediným kritériem politiky je úspěch, zisk a výhodnost všech počinů, bez ohledu na morálku a obecnou správnost, jako by neexistovalo žádné dobro ani zlo, ale jenom kšeft a plné břicho.

Tato mantra se z parlamentu, tiskových konferencí, prohlášení, příspěvků na sociálních sítích a televizních diskusí přenáší do domácností, do zaměstnání, do hospod, zkrátka do společenského života tak, že mnoho lidí ji počíná automaticky a nekriticky přijímat. Připadá mi, že za kus „žvance“ je kdekdo ochotný potlačit v sobě veškerou empatii, lidskost, soucit i čest. Stává se normou, že jsou veřejně zesměšňováni lidé, kteří mohou být svým životem, skutky, vzděláním i názory skutečnými vzory. Proč to tak je? Inu proto, že nás takoví lidé tím více zahanbují, čím amorálněji, hloupěji a nezodpovědněji si počínáme. Takové sebereflexi se pochopitelně bráníme, a tak když nám počne někdo kázat o morálce, označíme ho s gustem oním aktuálně posměšným a pejorativním výrazem „morální maják“.