Nikdy z Unie neodejdete, nikdy!

Ať se propadnu do Severního Irska, jestli Britové odejdou z EU. Bez dohody odejít nechtějí, dohoda jim nevyhovuje a znovu hlasovat je jim hanba. Takhle to dopadne, když politici neslouží občanům, ale občané slouží zájmům politiků.

Na počátku tohoto tragikomického příběhu byl David Cameron, který v předvolební kampani slíbil voličům referendum, přestože z Unie Británii vyvést nechtěl a nepřála si to v té době ani většina Britů. Cameron volby vyhrál a svému slibu dostál. Za normální situace by se nic nestalo, ale v té době právě kulminovala migrační krize, která vytvořila politickou příležitost pro politiky, kteří vsadili na kartu strachu z migrace a neschopnosti EU vzniklou situaci dobře řešit. Možná si ani mnozí z oněch populistických politiků brexit nepřáli, ale nikdo z nich nechtěl propást jedinečnou šanci prosadit se v konzervativním britském prostředí.

Stalo se tak to, co se obecně ve světové politice děje čím dál častěji: Místo aby politické strany a jejich politiky vygenerovala společenská situace a postoje občanů, tak naopak ambiciózním lidem posloužily určité společenské problémy k tomu, aby si na nich vybudovali svoji kariéru, a to bez ohledu na to, že příslušné problémy nebyli a nejsou schopni ani ochotni řešit. Většinou jsou to témata, jejichž podstata je těžko uchopitelná a výsledky jejich řešení prakticky neměřitelné. Zeptejme se: Jak by měl pomoci brexit k řešení migrační krize? Je možné, aby globální problém migrace řešili separátně jednotlivé země? Uvědomují si vůbec propagátoři takových myšlenek, jaké všechny důsledky by něco takového mohlo mít?

Zeptat se lze i jinak: Co pozitivního doposud brexit Britům přinesl a co se dá očekávat, že by přinesl, kdyby se skutečně naplnil? Kromě vlasteneckých frází odkazujících se tradici nezávislého britského impéria neexistují žádné relevantní argumenty, které by jasným způsobem vysvětlovaly nějaký hmatatelný benefit, a to nejen ekonomický. Aktuální stav demonstruje naprostou bezradnost britské politiky. Stát učinil fatální rozhodnutí na základě určitých momentálních emocí svých občanů, ale důsledky jsou již plně ve sféře zcela reálných problémů. Nadšení lehce nadpoloviční části obyvatel střídá kocovina spojená s otázkami: Jak? Proč? K čemu?

Řekl bych, že současný stav v Británii je velmi poučný pro všechny ty země, jejichž populističtí politikové by chtěli Spojené království napodobit. Je-li v chaosu pátá nejsilnější ekonomika světa, s pevně zakotvenými politickými principy a tradicemi, jak by takový proces probíhal v ekonomicky nesrovnatelně slabší zemi se stále ne zcela konzistentním politickým systémem a naopak zcela katastrofální aktuální politickou reprezentací? Co by se stalo? Slavně bychom opět začali říkat té bílé hmotě z rostlinného oleje pomazánkové máslo a tuzemáku rum, přestože je to směs lihu a trestě a vody. Mělo by to snad nějaký jiný zásadní efekt? Postavili bychom na vrcholcích našich pohraničních pohoří zdi nebo alespoň instalovali ploty s ostnatými dráty, aby k nám nikdo nemohl, a začali bychom si kdesi na východě hledat nové nebo staronové kamarády? Možná, že ano.

V rozporu s názvem článku si nemyslím, že Británie z Evropské unie vůbec neodejde. Myslím si ale, že to bude takový brexit nebrexit. Vlk v podobě veřejného mínění se částečně nažere a koza symbolizující faktické setrvání v evropských strukturách zůstane celá. Možná také, že po výměně vlády a dostatečném časovém odstupu, který zahojí hrdost Britů nepřiznat chybu, proběhne nové referendum, které Spojené království do EU vrátí, ale možná to nebude ani potřeba, protože tam Británie už zase fakticky bude, respektive vlastně nikdy z EU neodejde.