Neříká se impotent, ale nesouložící

Vlastně už ani to není dostatečně korektní, proto je doporučováno zvolit obrat „člověk, který nesouloží“, přičemž je nepatřičné řešit, zdali nemůže, nechce nebo nemá s kým.

V některých sci-fi románech fantazií obdaření autoři vymýšlí, jak pozemšťané komunikují s různými mimozemskými entitami. Nenapadlo by mě, že takový dialog může nastat, i když po ufounech není ani vidu, ani slechu. Tedy sám si někdy připadám jako ten, který přiletěl z Marsu na jakousi podivnou korektní planetu.

Rozumím tomu, že není vhodné používat výrazy, které postupně dostaly silně pejorativní nádech. Že se tedy černochům nemá říkat negři, tělesně postiženým mrzáci či kriplové a duševně postiženým blázni, idioti nebo imbecilové. Jenomže už ani označení „černoch“ není dostatečně korektní, má se říkat „člověk tmavé pleti“ přestože to může být Masaj, Arab, Ind, Papuánec, Aboridžinec, Rom nebo i ten, kdo se pozapomněl na poledním slunci.

Akceptuji, že je zbytečné označovat lidi výrazy, kterými označováni být nechtějí. Pokud se před lety nějací romští aktivisté (World Romani Congress v roce 1971) rozhodli zavrhnout možná logičtější označení „Cikán“ nemám problém říkat Cikánům Romové, stejně jako Eskymákům Inuité, protože i ty prý uráží označení „pojídači syrového masa“ (jako by snad na konzumaci tataráku a sushi bylo něco špatného).

Trochu mě mate, že jsou za nevhodné označovány výrazy, jako je „slepec“, „invalida“, „autista“, ale i „postižený člověk“, „vozíčkář“, „hluchoněmý“ apod. Vše má být nahrazováno označením, „člověk s… příslušným postižením, které však nemá být prezentováno jako hendikep nebo porucha, přičemž je nevhodné používat přívlastek „zdravotní“. Myslím si, že jsem k postiženým empatický, což se, projevuje přístupem a chováním, nikoli krasomluvou.

Existuje řada příruček korektního jazyka, které reflektují rasovou, etnickou a genderovou různorodost. Do dokonalosti to dotáhli naši západní sousedé. Je třeba úplně špatně označení „cizinec tmavé pleti“ (označení „černoch“ bude asi kriminální čin), protože barva pleti nemá být zmíněna vůbec a nevhodné je i slovo cizinec, které se má nahradit výrazem „obyvatel bez německého občanství“ nebo „člověk s mezinárodní historií“.

Nemělo by se ani říkat „uchazeč o azyl“ a místo toho je lepší mluvit o „jedinci, kterému náleží ochrana“. Konečně diskriminační a neblaze zavádějící je totiž i označení „černý pasažér“, má se používat obrat „cestující (chválabohu je ten i ta cestující) bez platné jízdenky“. V takové „dokonalé“ společnosti pak už ani výraz „mentální postižení“ není dostatečně korektní a lze ho nahradit souslovím „člověk s poruchou učení“, přestože je tím označováno něco docela jiného.

Našel jsem si také Příručku pro genderově korektní komunikaci firemní a obchodní, která vznikla v rámci projektu EU „Implementace doporučení genderového auditu“. V souladu s ní bych už asi nemohl správně vést obchodní nebo pracovní rozhovor, neboť jsem doživotně nakažen maskulinní mluvou. Jsem třeba zvyklý používat slova zaměstnavatel a zaměstnanec, aniž bych to nahrazoval nějakým opisným způsobem nebo rovnou říkal zaměstnavatelé a zaměstnavatelky a zaměstnanci a zaměstnankyně. Používám i „nevhodné“ výrazy jako je „paní“, „slečna“ a „žena“, které jsou patrně příliš osobní. Místo nich je prý vhodné uvádět povolání nebo činnost. To už by se snad rovnou mohla používat „indiánština“, tedy obraty: „ta, která, ten, který a to, které“.

Teď jsem si uvědomil, že jsem si neuváženě vzal do úst indiány. Žádní indiáni přeci neexistují. V Indii jsou Indové, tedy Indky a Indové a v Americe žijí potomkyně a potomci původních obyvatelek a obyvatelů. Po celém světě je pak zcela zjevně neúměrné množství pitomkyň a pitomců.