Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem!

Tento Kennedyho výrok dnes působí trochu jako slova mimozemšťana. Kdekým cloumají vlastenecké emoce, ale pro systém máme jen slova opovržení a nataženou pacičku.

Já vím, že slova vlast nebo stát nejsou totéž, co si představujeme pod pojmem politický systém, parlament či vláda, ale faktem je, že občan prakticky a významně nemůže ovlivňovat stav své země jinak než skrze politiku. Může tak činit skrze volby a také nějakou jinou aktivitou, která však, aby měla smysl, musí mít hromadný charakter. Všichni víme, o co jde: stávky, demonstrace, protesty a požadavky a jiné aktivity zprostředkovávají různá hnutí, odbory, profesní organizace, spolky apod. Není na tom nic nezákonného ani nepatřičného, ale může to být v rozporu s meritem výše uvedeného výroku.

Podstatou takových aktivit jsou požadavky, které, byť se zdánlivě mohou tvářit jinak, mají pouze finanční charakter. Chceme více dostávat a méně odevzdávat, chceme výhody, podpory, úlevy, dotace. Jinými slovy chceme stát, jehož hospodaření není v úplně komfortním stavu, pumpnout. A ruku na srdce, nebývá to proto, abychom udělali něco dobrého pro své bližní a pro svou zem, ale jen si chceme namastit vlastní kapsu. Mírněji řečeno, chceme se mít lépe. Na přání „mít se lépe“ není nic špatného, o to by měl usilovat i stát, ale otázka zní, jestli ten požadavek nebude na úkor někoho jiného?

I odpověď na tu otázku je prostá. Pokud stát nemá neomezený zdroj příjmů a hospodaří s deficitem, jde každý další finanční nárok, každá úleva, podpora či dotace na úkor někoho jiného. Ani bohatý a prosperující stát se nemůže zavděčit všem. Přání a požadavky většiny občanů musí z logiky věci vždy převyšovat reálné možnosti, to už je asi taková lidská přirozenost. V soukromém sektoru se může dařit požadavky zaměstnanců naplňovat, ale žádný svéprávný podnikatel neplatí víc, než je nutné a na co má. U státu je to podobné, nicméně stát ty prostředky většinou reálně má, ale, jak už bylo řečeno, když někomu přidá, musí logicky někde ubrat.

S názornými příklady se v této době setkáváme stále. Stát vydává obrovské prostředky na důchody, které valorizuje tak, aby se důchodcům nesnižovala životní úroveň. Když se však z různých důvodů snižuje životní úroveň všem občanům, mělo by se to týkat i důchodců, ovšem politické reprezentace si dávají velký pozor, aby si tento významný voličský elektorát nenahněvaly. Jiné skupiny mohou zase úspěšně svými požadavky stát vydírat. Lékaři vyhrožují, že nebudou léčit, učitelé nebudou učit, policisté pomáhat a chránit, hasiči hasit, soudci soudit atd. Všichni bez výjimky použijí argumenty, které poukazují na to, že je jejich nárok je oprávněný, přestože je jen velmi málo povolání, o kterých by se dalo říci, že jsou zbytečná, obecně potřebujeme lékaře stejně jako popeláře.

Zamyslíme-li se nad otázkou, co může jedinec udělat pro svou zem, pominu-li významné vědce, sportovce, umělce, podnikatele, politiky apod., nezbývá řadovému občanovi než podporovat ty, kteří z vlastního prospěchu zemi neplundrují a neohrožují, ale naopak se ji snaží zvelebovat. Všichni by pak měli mít na paměti, že prostor, kterému jsme si zvykli říkat vlast, je zde pro všechny, takže by ani její systém neměl být využíván na úkor někoho jiného. Je těžké, respektive nemožné objektivně seřadit priority, ale čím je obecný a veřejný zájem veřejnější a obecnější, tím by měl v pomyslném žebříčku priorit stoupat, a naopak osobní zájmy jednotlivců a menších skupin by měly být upozaděny. A především platí, že strůjce svého štěstí, své spokojenosti a kvality života obecně je každý jeden občan, ne stát a jeho systém, který má jen vytvářet podmínky, kteréžto opět občané mohou zásadně ovlivňovat.