Nejsi demokrat, Turnere, protože se nehodláš smířit s komunisty!

Komunisté mi vzkazují, že nejsem demokrat, když protestuji proti jejich vlivu na současnou politiku.  Co na to říci? Je nedemokratické vystupovat proti straně, jejíž sama podstata je výsměchem demokracii?

Pominuli to, kde komunisté berou tu drzost kázat o demokracii, tak ani demokracie není ničím, co nelze v zájmu demokratického prostředí dílčím způsobem omezit. Historie nás učí, že ty nejhroznější režimy, které zavedly diktaturu, potlačování lidských práv a daly průchod zločinům globálního charakteru, se k moci dostaly demokratickými prostředky. Je tedy nedemokratické demokratickými způsoby čelit tomu, aby se demokratickým způsobem dostala k moci principiálně nedemokratická síla? Řekl bych, že ne.

Demonstrují-li občané rozhořčení nad tím, že člověk jako Zdeněk Ondráček byl zvolen do orgánu kontrolujícího policii, a pokud bude v Parlamentu vyvoláno hlasování o jeho odvolání, není na tom nic nedemokratického, a nedemokratické není ani apelovat na všechny, kteří si nepřejí návrat totalitního režimu. Celá tato záležitost je však ústy komunistických funkcionářů cíleně zkreslována.

Myslím si, že zásadním problémem neakceptovatelnosti Zdeňka Ondráčka není skutečnost, že byl téměř před třiceti lety příslušníkem příslušného útvaru tehdejší Veřejné bezpečnosti, ale to, že za těch třicet let tento člověk neprodělal žádnou sebereflexi. Veřejně prohlašuje, že ničeho nelituje, což se dá těžko chápat jinak, než že podstatu a praktiky tehdejšího režimu stále schvaluje.

Tato skutečnost koresponduje s tím, jak se k tomu staví i jeho mateřská komunistická strana jako taková. Pokud by naši komunisté byli sdruženi do strany, která se hlásí jen k jakýmsi utopistickým idejím 19. století, mohlo by to někomu přijít jako naivní, ale to je tak asi všechno. Problémem je to, že se komunisté nedokázali distancovat od režimů, které tyto utopistické ideje dovedly do zločinné podoby.

Marxovy úvahy konečně nereflektovaly nic jiného, než krutou podobu raného kapitalismu, a z toho vyplynul, historií ověřený mylný předpoklad, že lékem je diktatura proletariátu a cílem vznik beztřídní společnosti. Podobné je to s počátečními myšlenkami fašismu, který nebyl ničím jiným než radikální formou konzervatismu. V této rovině lze akceptovat jako historický omyl počáteční ideologickou podstatu, ale už ne použité prostředky obou zmíněných ideologií, a už vůbec ne režimy, které tuto ideologii využily a zneužily.

Pokud se tedy někdo oněch prostředků nezřekne a adoruje minulé i současní zločinné režimy, je zcela reálné, že by se je, pokud by k tomu dostal možnost, pokusil znovu nastolit. Pokud dodnes přijde panu Ondráčkovi správné, co dělal v roce 1989, považuje i za správný režim, která ho řídil. Na základě toho by mu asi přišlo také správné, aby policie rozehnala demonstraci proti jeho jmenování do parlamentní funkce.   

Takže, „milí“ komunisté, bojovat demokratickými prostředky proti demokraticky vznikajícímu neřádu, není nedemokratické. Naopak je špatné a zavrženíhodné demokratickými prostředky směřovat naši zem do nedemokratických poměrů. To už se stalo a opakovat to by bylo fatální chybou. Zvolení Zdeňka Ondráčka může vypadat jako banalita. Po desítkách a stovkách takových banalit můžeme za pár let zjistit, že jsme tam, kde už jsme jednou byli.