Nejhorší premiér na světě

Billboardy s takovýmto textem může po České republice rozvěsit asi jen ten největší darebák pod sluncem. Hádejte! Kdo je to?

Je obecně známo, že darebáci to mají na světě jednodušší. Když se totiž někdo už v mládí darebákem stane, a to ne na základě našich pocitů, ale zcela průkazných skutků, už ho prostě jako darebáka bereme, zvykneme si na to, žádná jeho další lumpárna nás nepřekvapí a časem ho začneme mít třeba i rádi. Zvykneme si brzy i na to, že má chování řeznického psa, čímž se všem řeznickým psům, tedy rottweilerům hluboce omlouvám.

Slušný člověk je v tomto smyslu poněkud hendikepován. Když totiž udělá chybu nebo nějaký amorální skutek, jeho bližní v tu chvíli zachvátí intenzivní úleva i pocit jakési satisfakce: „Tak se taky chytil, pan čistý, morální a bezúhonný!“ Ty slušné, spravedlivé, charakterní jedince totiž moc rádi nemáme, na oko je chválíme, to ano, ale vyvolávají v nás pocit studu, protože nám připomínají všechny naše chyby a poklesky. Proto se tak radujeme, když selžou. Darebáci jsou nám v tomto ohledu bližší, neboť jsou nám často více podobní, a když jsou horší, máme dobrý pocit z toho, že sami zas tak špatní nejsme.

Darebáctví ve veřejné sféře, v byznysu a tím pádem i v politice jsme si zvykli vnímat jako samozřejmost. Jak jinak se mohlo stát, že jsme si dvakrát po sobě zvolili prezidentem usvědčeného lháře, intrikána, sprosťáka, opilce, tedy člověka veskrze amorálního. Řekl bych, že něco podobného se stalo nedávno za velkou louží i tam na druhé straně Javorníků a Bílých Karpat. Někomu to může přijít divné, ale ono to tak divné není, darebáci na nás totiž působí jako silné osobnosti, kdežto slušnost, zásadovost a morálnost jsme si zvykli vnímat jako slabost. Jen v pohádkách dobro vítězí a zlo je přes mnohé peripetie nakonec spravedlivě a po zásluze potrestáno.

Nejsem tak naivní, abych dělil lidi jen na dobré a zlé, morální a amorální. Všichni víme, že lidské charaktery a lidské chování je kompletní spektrum, na jehož jedné straně jsou zrůdy v podobě masových vrahů a na druhé jacísi andělé. V politice se tu a tam objeví ty zrůdy, ale v zásadě nikdy Mirkové Dušínové. Nemyslím si, že politika musí být ze své podstaty amorální, ale faktem je, že je. Logicky to souvisí s výše uvedeným, andělů je hodně málo, jsou nám trochu pro smích a ti skuteční mají docela jiné poslání. V politice tak můžeme v rovině skutků volit jen mezi méně a více špatnými.

Říká se, že i dobrého člověka politika brzy zkazí. Něco na tom asi bude. Charakterního slušňáka ti výrazně méně charakterní a méně slušní politikové vyštípou, případně mu neumožní udělat politickou kariéru. Jsou za to logicky zodpovědní oni darebáci, kteří darebáctví povýšili na obecný standard prezentace, komunikace a veškerých prostředků, čímž nastolili stav, že s darebáctvím může soupeřit jen jiné darebáctví. Abych byl konkrétnější, tak třeba populismu může konkurovat jen jiný populismus, nikoli zodpovědná a zásadová politika. Ten, kdo neslibuje (nesplnitelné) nás nezajímá, protože chceme věřit v jasné zítřky. Ten, kdo na osobní útoky, urážky, pomluvy a lži reaguje jako Ježíš Kristus, ten si koleduje o politické ukřižování, a ne o premiérské křeslo.

Mám hodně výhrad k současné vládní garnituře, vnímám mnohé chyby, faktické i taktické. Mám i výhrady personálního charakteru, ale na druhou stranu si jasně uvědomuji, že mnohé je jen důsledkem již dříve zcela zmrvené politické kultury i reálné politiky jako takové, ve které se lži, manipulace, dezinformace, neustále účelově zkreslovaná fakta staly zcela normální politickou municí. Jsme ve stavu, kdy pravda v podobě relevantní informace nemá o nic větší hodnotu a sílu než účelově zaobalená lež. A nemám pochybnosti o tom, kdo především je aktuálním nositelem té zkažené politiky.

Jak reagovat na to, když vás někdo na základě jakési válečné předvolební strategie nazve „nejhorším na světě“? Nazvat ho, největším darebákem? To mohu já, ale nevím, jestli by to měl udělat přímý politický konkurent. Zcela adekvátní reakcí by bylo připomenout všechny ty lumpárny, které ten darebák za svůj život udělal, ale má to, s ohledem na skutečnosti zmíněné v úvodu článku vůbec význam? To je stav „Hlava 22“. neudělám-li nic, projevím slabost, udělám-li totéž, klesnu na politické dno a budu-li se bránit adekvátně, bude to zcela zbytečné.

Kdysi jsem po takových úvahách měl chuť kamsi vysídlit, třeba do Grónska. No a vidíte, už ani tam před darebáky neutečete.