Nejdříve je třeba zlikvidovat elity

Každý diktátorský, totalitní a na populistických principech založený režim se nejprve musí vypořádat s elitami, protože příslušníci společenské elity mohou být nebezpeční.

Nežijeme v diktátorském ani totalitním režimu, ale kdo si myslí, že vlna populismu, která zachvátila demokratický svět, není návratem k bolševickým, komunistickým a socialistickým idejím a metodám, ten se šeredně mejlí.

Jako obvykle si položím otázky ohledně zásadních pojmů, které používám. V tomto případě jde o podstatu slova „elita“ a nebude na škodu si připomenout principy populismu. Jako obvykle nebude také ta odpověď jednoznačná, ale myslím si, že je dobré o významu a podstatě frekventovaných slov zapřemýšlet. Zcela nutné je pak snažit se vnímat svět takový, jaký je, a ne takový, jaký se ho někdo snaží prezentovat.

Pojem „elita“ smrdí na sto honů, a to skrze odvozené slovo „elitářství“. Elitářství je ovšem jen negativní lidská vlastnost (jev), jejímiž synonymy jsou povýšenost a nadřazenost a podstatou má být rozdílný přístup, tedy výsady privilegované menšiny na úkor neprivilegované většiny. Tím neutrálním slovem vystihujícím smysl elit je však „elitismus“.

Rovnost mezi lidmi je mýtus. Jsou bohatí a chudí, chytří a hloupí, zdraví a nemocní, pracovití a líní, a tak by se dalo dlouho pokračovat. Shodneme se jistě s panem Jakubiskem, že je lepší být „bohatý a zdravý než chudý a nemocný“, ale ne vždy, a ne zcela je to otázkou volby a chtění. Elita však má být, jak původní francouzské slovo napovídá, výkvětem, tedy jejími příslušníky jsou ti nejlepší z těch obdařených. Jejich vedoucí úloha v systému má být dána jejich individuálními vlastnostmi, schopnostmi a kvalitami.

Uvádím-li onu „vedoucí úlohu ve společnosti“, ta není daná a rozhodně to neplatí pro každou společnost a pro všechny elity. Teorie elit vychází z výše uvedené nerovnosti jednotlivců, jejímž důsledkem je nerovnost společenská, což vede k jejímu hierarchickému rozvrstvení. V praxi to znamená, že společnost ovládá menšinová elita. Tak je to vždy, a to i tehdy, když je té neelitní menšině tvrzeno, že jsou to oni, kteří „třímají páku dějin“, ukázkovým příkladem může být třeba bolševismus a jiné totalitní systémy. Kvalita společnosti tedy závisí jen na tom, jak kvalitní jsou ty elity, respektive jestli se jimi fakticky stali ti, kteří se jimi stát měli.

Pro revoluční (i evoluční) změny jsou třeba masy, které elity vynesou a drží je alespoň do té doby, dokud si ty nevybudují dostatečně silný systém, který pak už jen masy udržuje v poslušnosti. To je princip všech totalitních, diktátorských a autoritářských systémů. Na výsluní se tak dostanou falešné elity, které k upevnění svého systému potřebují nejprve zlikvidovat ty elity skutečné. No, a jsme konečně u meritu věci.

Možná už ve významu slova „elita“ cítíte ten faktický rozpor. Příslušníkem elity se lze stát silou či na základě nějaké strategie, aniž by dotyčný disponoval zmíněnými kvalitami, morálními a odbornými, a skutečná elita může někde živořit, aniž by se o ní někdo zajímal a ta mohla veřejně působit. V totalitních, diktátorských a autoritářských systémech jsou to ty umlčené a zlikvidované elity, v systémech populistických je politickou „elitou“ systematicky lidu vtloukáno do hlavy, že ty ostatní elity se sice mohou hřát na mediálním výsluní, ale nemají se chytat kormidla dějin, to má prý v ruce lid, kterému právě oni umožní kormidlovat.

Přestaňme teoretizovat: V naší společnosti jsou za elitu považováni třeba sportovci a umělci, běda však, když si dovolí prezentovat své politické nebo společenské názory. „Bav nás, ale neříkej nám, co máme dělat!“ Jsou-li pak ty názory v rozporu s postoji aktuální politické reprezentace, hned také dostane za uši s tím, že: „on(a) si snad myslí že je nějaká elita!“ Elitám z řad vědců filozofů a myslitelů bývá dopřáno sluchu jen velmi omezeně. „Kdo by chtěl poslouchat to intelektuální blábolení?“ Lid si k těmto elitám cestu nehledá, chce slyšet jasná hesla a deklarace, které slibují plné břicho, bezstarostnost a pocit, že se o něj někdo postará, nikoli „pot slzy a krev“ a řeči o tom, že každý je štěstí svého strůjcem.

S výše uvedeným logicky souvisí to, kdo se stane příslušníkem té politické elity, je-li to příslušník skutečné elity, nebo „drotár“, který zbohatl a koupil si vliv. Jenom tak na zkoušku: „Znáte jména našich předních odborníků? Kolik znáte žijících filozofů? Jak se jmenují významní představitelé kvalitních vysokých škol? Kdo je ve vedení české akademie věd? Kdo pracuje v prestižních výzkumných ústavech?“

Kolik ve světě uznávaných osobností u nás žije na úplném okraji veřejného zájmu, ať už to jsou umělci, vědci, vynálezci i podnikatelé, kteří nezbohatli šmelinou, mafiánskými metodami a donašečstvím? Nevím proč, ale vždy si v této souvislosti vzpomenu na Tomáše Halíka, filozofa, psychologa a kněze, který dle mého soudu už desetiletí prezentuje principy, kterými kdybychom se jen z části řídili, bylo by na světě opravdu lépe. Svými myšlenkami oslovuje lidi po celém světě, a to i ateisty, jako jsem já, a stal se již dávno uznávanou a oceňovanou osobností – skutečnou elitou. Podívejte se na komentáře k jeho veřejnému působení, mediálním vystoupením a publikacím, ve kterých je pozitivně zmiňován. Možná vám z toho bude jako mě šoufl.

Do české politiky se vedle etablovaných pseudoelit, které ji v podobě populistických hnutí válcují, derou subjekty s nevzdělanými, nemorálními a zcela nedůvěryhodnými lidmi, kteří nenabízí žádná řešení, žádné metody a smysluplné vize, ale skrze lži, dezinformace a zcela nereálné cesty slibují neuskutečnitelné, nebo v horším případě uskutečnitelné zlo, a zcela nepokrytě deklarují, jak s těmi, co nejdou s nimi zametou. Elity tohoto národa by byly první na ráně.