Nedělejte poplach

Pro tento blog jsem použil název knihy  Farleye Mowata, protože její obsah se zabývá démonizací vlků a přeháněním jejich nebezpečnosti a škod, které napáchali nebo napáchat mohou. Kdo chce s vlky žíti.., ten s nimi žíti může.

Nejdříve ke knize: Kanadský zoolog, cestovatel, etnograf a také velmi originální spisovatel (prý nejpřekládanější kanadský spisovatel vůbec) napsal svůj reportážní román v době, kdy mýty o vlcích ve smyslu Červené Karkulky byly v lidech mnohem více zakořeněny než dnes, kdy osvěta a tisíce přírodopisných filmů na mnohých televizních kanálech přeci jenom přiměly snad většinu lidí vnímat přírodu a její obyvatele realističtěji, než tomu bylo dříve. Mowat popisuje svůj život s vlky v kanadské pustině a zcela vyvrací pověry o jejich krvelačnosti a zákeřnosti. Popisuje fascinující hierarchické uspořádání, rodinná pouta, která mimochodem učinila z domestikovaného vlka psa, nejstaršího lidského průvodce. V závěru knihy pak autor dospívá k přesvědčení, že tou skutečně nebezpečnou šelmou není vlk, ale člověk.

Vlci byli v českých zemích prakticky vyhubeni, a to k velké škodě přerušeného potravního řetězce, který se projevil například nedostatečnou selekcí spárkaté zvěře. Vymizení vlků nezpůsobil jen jejich lov, co by loveckého konkurenta a trofejní zvěře, ale i úbytek prostředí, kde by mohli nerušeně žít. Vlk se pohybuje na velkém teritoriu a plachost a tím pádem i přizpůsobivost v kulturní krajině neztrácí tolik, jako třeba srnčí nebo černá zvěř. Návrat vlka do středoevropské přírody je pomalý a probíhá spíše spontánně. Vlk si musí nalézt vhodné území a jeho ochránci se musí vypořádat s předsudky a hlavně se zájmy lidí hospodařících v těchto oblastech. Bylo předem jasné, že dojde k situacím, kdy se kroky vlka a člověka opět protnou a dojde k nějaké škodě na lidském majetku v podobě vlky zabitých domácích zvířat.

Všude tam, kde vlci žijí, dochází ke konfliktům mezi nimi a farmáři a všude tam, kde není tento vztah staletími normalizován, se projevuje podobnými aspekty. Farmáři před příchodem vlků nechránili svá stáda, jak ohradníky, tak pomocí psů molosoidních pasteveckých plemen, kteří jsou velmi precizní ochranou před vlky i jinými predátory. Je ve veřejném zájmu, aby vlci znovu osídlili vhodná území, a tak stát kompenzuje farmářům škody, které vlci způsobí. Je dotováno zřízení ohradníků a existuje i velmi velkorysý program na pořízení si vhodného pasteveckého psa. Kompenzace škod ale není vždy dostatečná a je podmíněna důkazním materiálem, což může být problémem, ale i prostředkem pro zneužití kompenzace za škodu vzniklou třeba jiným predátorem, třeba zdivočelými psy, liškami a podobně.

Obecně je patrné, že na vlcích nemusí být nikdo tratný, pokud využije vše, co mu nabízí systém, a pokud akceptuje to, že se bude muset s vlky naučit žít, což je možná kámen úrazu. Požadovat vybití vlků nebo se o to nelegálně pokusit je pochopitelně mnohem snazší cestou, než pracně budovat oplocení a chovat pastevecké psy. Nedávno se o něco takového pokusil farmář na Broumovsku, přičemž pět vlků prokazatelně v tomto regionu žijících nemohlo popisované škody způsobit. Ty, pokud si je farmáři rovnou nevymysleli, mohou být také dílem zdivočelých psů, jejichž existenci v dané lokalitě potvrdili i fotopasti.  Mnozí jiní farmáři z tohoto regionu naopak se soužitím s vlky žádné problémy nemají.

Abych byl objektivní, ono to vždy lehké není. Oplotit několik desítek hektarů pozemku je nejen nákladné a pracné, ale i kontrola takového oplocení vyžaduje hodně času. Ani nákupem psa není vše vyřešeno. Ne každý velký pes se pro tuto práci hodí, a ani každý pes na to vyšlechtěného plemene nemusí být spolehlivým pomocníkem. Preferují se psi, kteří jsou z chovů, které se touto činností mnoho generací zabývají, schopnosti pasteveckého psa se totiž geneticky přenáší. Ti jsou však velmi drazí, a proto také vznikl onen příslušný program, díky kterému farmář získá psa prakticky zadarmo a dostane ještě příspěvek na jeho chov. Problémy jsou však ještě jiného druhu: pastevecká plemena dobře sžitá s lidmi, která mají už spíše charakter společenských plemen, jako jsou třeba pyrenejští pastevečtí psy (to je ta Bela od Sebastiána), ale i někteří čuvači, často ztratila správné návyky. Tito psi nejsou problémoví ve vztahu k lidem, ale právě tento jejich vztah k lidem je odvádí od ochrany stáda. Opačným příkladem je kavkazský ovčák, který je naopak precizním hlídačem schopným sám, tím spíše ve skupině bezchybně ochránit i velká stáda na velké ploše. Problém je ten, že před kýmkoli a také jak nekompromisně. Kavkazák je připraven zabít všechno, co není jeho (k domácí zvířatům a domácím lidem je naopak zcela loajální), a co mu vstoupí na pozemek.

Osobně mám zkušenost (byť ne s ohledem na vlky) se zabezpečením rozsáhlých pastvin zmíněnými kavkazáky. Vysledovali jsme, že to co nebylo na střežených pozemcích pobito, se odstěhovalo. Lišky, kuny, do té doby plenící naše kurníky, této činnosti zanechali ještě v době, kdy byli pejsánkové ve štěněcím věku, a do těchto prostor by posléze vstoupil jen zvířecí či lidský sebevrah. A právě s lidmi a třeba i s jejich psy je to problematické, protože nejsme na Kavkaze, ale v kulturní krajině. Kolem pozemků bývají turistické cesty a i farmáři pěstují společenský život a přichází k nim různí hosté. Je poměrně těžké kavkazskému ovčákovi vysvětlit, koho zabít má a koho ne.

 Chovatelství v oblastech, kde se kulturní krajina prolíná s „divokou“ přírodou má svá specifika a také rizika, které by si měl každý hospodář uvědomit, zvážit je a také je ošetřit. Ne každý může provozovat toto podnikání, a ti, kteří se pro to rozhodnou, musí akceptovat řadu potíží včetně vlků. V této souvislosti je ještě třeba dodat, že daleko více než vlci jsou pro mláďata ovcí a koz nebezpečné lišky, jezevci smečky toulavých psů, které často loví jen „pro zábavu“, ale třeba pro čerstvě narozená mláďata i krkavci, před kterými stádo ochrání pouze pes.

Zcela lichá je pak obava před vlky s ohledem na lidi. Z posledních mnoha let jsou známy jen naprosto ojedinělé případy napadení člověka vlkem, a to z oblastí, kde vlci žijí hojně, tedy třeba z Ukrajiny nebo z Rumunska, což je stát s největší vlčí populací v Evropě. Ze států, kde žije pouze několik izolovaných vlčích smeček, nejsou takové zprávy prakticky žádné.  Konečně, kdybychom měli jednat na základě takových velmi sporadických událostí, tak bychom asi museli přestat chovat psy a ve volné přírodě se obávat veškerých velkých zvířat, která mohou ojediněle a za nějakých mimořádných okolností člověka také napadnout.

Nechme vlka žít v prostředí, ve kterém jsme schopni se s ním sžít, ale nesnažme se vlka na základě nějakých romantických představ zabydlet v lesoparcích kolem měst a v izolovaných lesních porostech v hustě obydlených oblastech. Respektujme právo farmářů na pomoc ze strany států i nevládních organizací se s vlky srovnat a neupírejme jim oprávněné kompenzace. Na druhou stranu potírejme jakékoli svévolné aktivity hubení vlků, které jsou spíše emocionálními reakcemi lidí, kterým dělá problém sžít se s přírodou, ve které podnikají. Snažme se informovat veřejnost objektivně, neidealizujme si vlka, ale ani si ho nedémonizujme. Nedělejme poplach.