Něco o lebce a dutinách lebečních

Řeč bude o lebce sv. Zdislavy a také o tom, co se nachází v mozkovnách lidí utvářejících pozadí příběhu hodného pera Dana Browna nebo alespoň Jiřího Stracha.

Ukradení a pokus o zničení lebky sv. Zdislavy je báječné téma pro nějakou novou mysteriózní sérii. Doufám, že Arnošt Vašíček a Jiří Strach už zbystřili. Úplně to vidím: tajná prastará sekta systematicky ničí ostatky svatých, na stopě jim je trochu neortodoxní policista (bude to Langmajer nebo Dvořák?), kterému sekunduje fešná kolegyně a nezbytný odborník na tajné organizace (nikdo jiný, než český Tom Hanks Ivan Trojan to být nemůže). Přiznávám na tomto místě, že mě tyhle blbiny coby oddechová kinematografie docela baví.

I v reálném světě existuje hodně záhad, ovšem jsou, myslím, docela jinde, než by si je přáli mít záhadologové. Po světě také evidentně chodí, ač jsme do donedávna netušili, i magoři, kteří ostatky svatých kradou a ničí. Přestože žijeme ve 21. století, je asi i dost lidí, kteří tyto relikvie uctívají a jejich zcizení považují za katastrofu biblického rozměru. Pro mě osobně má tato vskutku kuriózní událost rozměrů hned několik.

Mám mimořádně vřelý vztah k lužickému podhůří. Zámek Lemberk, pramen svaté Zdislavy, Mařeničky, Lvová, Polesí či inkriminovaný kostel v Jablonném, to jsou všechno místa, ke kterým mě váže řada hezkých vzpomínek. Ty vzpomínky jsou velmi osobní, nicméně nemají žádný náboženský či snad esoterický podtext. Uvádím to proto, že Zámek Lemberk a jeho okolí mají praktikující katolíci za místa posvátná a esoterici je spojují s výskytem paranormálních jevů a mystické energie. Většina legend a mýtů se zde točí kolem postavy svaté Zdislavy z Lemberka, středověké šlechtičny a léčitelky, která zde v 13. století žila.

Zdislavu zmiňuje už Dalimilova kronika. Tam stojí, že ta pouhým dotykem a modlitbou vracela zrak slepým, uzdravovala chromé či malomocné a údajně dokázala vzkřísit i pět mrtvých lidí. Esoterici vidí ve Zdislavě ranou „bioenergetičku“ a věštkyni, katolická církev ji v roce 1995 svatořečila, ovšem ne za křesťanské milosrdenství, ale za „úředně doložený zázrak“ uzdravení po modlitbách k ní. Racionální výklad se přiklání k tomu, že Zdislava byla na svou dobu mimořádně vzdělaná žena, která využívala pokročilé znalosti tehdejší medicíny, hygieny a bylinkářství ve špitálech, které sama zakládala. Pro tehdejší prosté obyvatelstvo bylo však úspěšné vyléčení těžkých chorob skutečným zázrakem. O zázracích vedoucích ke svatořečení si myslím své, ale necítím potřebu kohokoli o jejich absurditě přesvědčovat.

Mýty, záhadami a paranormálními jevy je obestřen i na zámek přestavěný hrad Lemberk. Esoterici místo uctívají pro jakousi unikátní přírodní dualitu a o paranormální jevy tu není nouze. Pramen vyvěrající u glorietu představuje „živou vodu“ s léčivými účinky na zrak a kůži a pouhých 300 metrů odtud se pak nachází jeskyně s jezírkem, které léčitelé označují za zdroj „mrtvé vody“. Tato energetická polarita má silně přitahovat senzibily. To vše může utvářet rámec zmíněné události a možná i příběhu, který na ni naváže.

Zajímavým aspektem je i vlastní relikvie. V tomto ohledu je dobré si něco říci o relikviích jako takových. Křesťanské relikvie jsou tělesné pozůstatky svatých nebo předměty spojené s jejich životem, a ty nejcennější s Ježíšovým ukřižováním. Ve středověku měly mimořádnou cenu, což v křesťanském prostředí přetrvává, a to bez ohledu na to, jestli jsou pravé nebo je jejich pravost dnes odborně zpochybněna. Velkým sběratelem těchto artefaktů byl Karel IV., a proto se u nás nachází jedna z největších sbírek v Evropě. Relikvie mají většinou nespornou historickou hodnotu a pro věřící i hodnotu symbolickou, a to i tehdy, jedná-li se prokazatelně o falzifikáty.

Lebka svaté Zdislavy však patří téměř jistě této světici. Byla společně s tělem v hrobě až do roku 1907, kdy byla od těla oddělena, vyňata a následně vystavována, podobně jako lebka svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že na relikvie lze nahlížet různým úhlem původu: jinak to bude vnímat ortodoxní věřící, jinak historik a jinak člověk chápající jejich historickou hodnotu, ale jinak si myslící něco o středověkých anachronismech, o prolínání mýtů s historickými fakty či o víře v různé bludy, které naráží na vědecký přístup a příslušné odborné argumenty,

Na zloděje lebky nahlížíme jako na pomatence, je však ten člověk jiný než ti, kteří se k relikviím modlí a věří v jejich zázračnou moc? Nejsou pomatenci lidé stižení náboženským vytržením či esoterickým blouzněním, což obojí může být diagnózou onoho pachatele? Při hodnocení celé této kuriózní události bych doporučoval střízlivý a racionální přístup, nicméně zcela opačně to mohou pojmout literární či filmoví tvůrci. Ti, jak již bylo uvedeno v úvodu, mají unikátní příležitost vytvořit na „magickém“ místě s „magickými“ rekvizitami „magickou“ slátaninu. Jiní se díky této události dozvěděli něco o Zdislavě a možná i o vskutku kouzelných místech, která stojí za návštěvu.